I.ÚS 2795/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Arch. Jasana Buriny, zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 49 Co 299/2012 - 220, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně z důvodů porušení čl. 1 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel v roce 2004 žalobou proti Technickému muzeu v Brně domáhal vydání automobilu zn. Astro Daimler z roku 1910. Žaloba byla odůvodněna tím, že byl stěžovatel v roce 1971 odsouzen pro trestný čin opuštění republiky k trestu mimo jiné propadnutí předmětného automobilu. Odsuzující rozsudek pak byl v rámci soudních rehabilitací zrušen. Stěžovatel poukazoval zejména na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne 6. 10. 1999. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, č. j. 34 C 277/2004 - 104, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. 20 Co 796/2008 - 127. Dovolání pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 4579/2009-143. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu si stěžovatel nepodal ústavní stížnost.

3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. 20 Co 796/2008 - 127 byla stěžovatelem dne 30. 8. 2011 podána žaloba pro zmatečnost, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že předsedkyní odvolacího senátu, který rozhodoval v původním sporu, byla JUDr. Milena Pechová, která je bývalou členkou KSČ, což potvrzuje seznam, uveřejněný na webu ministerstva spravedlnosti. Z titulu jejího členství v KSČ ji stěžovatel považuje za podjatou, a tudíž vyloučenou z rozhodování jeho věci. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2012, č. j. 34 C 277/2004 - 195 byla stěžovatelova žaloba pro zmatečnost zamítnuta a žalobci bylo uloženo uhradit žalovanému náklady řízení. Soud vyšel z ustálené judikatury, podle které v případech, kdy důvodem namítaného vyloučení rozhodujícího soudce je jeho členství v KSČ, je třeba prokazovat nejen samotné členství v KSČ, ale též kritéria subjektivní, tedy to, zda se konkrétní osoba dopustila určitého jednání v souvislosti s daným řízením, u něhož by právě s přihlédnutím k jeho předchozímu členství bylo možné pochybovat o jeho nepodjatosti. Stěžovatel v projednávané věci žádný z důvodů subjektivních (nad rámec členství soudkyně v KSČ) neuváděl. Odvolací soud pak napadeným rozsudkem poukázal na judikaturu Ústavního soudu k obdobným otázkám a potvrdil napadené rozhodnutí, stěžovatel byl v napadeném usnesení řádně poučen o možnosti podat proti němu dovolání.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci o podjatosti uvedené soudkyně a zamítnutí žaloby pro zmatečnost považuje za protiústavní porušení svých práv podle čl. 1 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 Listiny. Stěžovatel ve své stížnosti neuvedl, zda si proti napadenému usnesení podal dovolání či nikoli, nicméně napadá jí jen rozhodnutí odvolacího soudu v časové návaznosti na jeho doručení. II.

5. Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou.

6. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

7. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181), nález ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje i dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

8. V řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba zdůraznit, že jde vždy o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry.

9. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle občanského soudního řádu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle občanského soudního řádu. V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Podrobněji je argumentace o nepřípustnosti ústavní stížnosti v případě nevyčerpání dovolání rozvedena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013.

10. Poněvadž v dané věci stěžovatel nenapadl usnesení odvolacího soudu dovoláním před tím, než podal ústavní stížnost, nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

11. Pokud by Ústavní soud nyní předloženou stížnost projednal, porušil by také princip subsidiarity ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti, včetně základních práv a svobod, není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2706/12 ze dne 5. 9. 2012). Ústavní soud by tedy překročil své pravomoci, pokud by předloženou ústavní stížnost projednal bez toho, aby se k namítanému porušení práva na spravedlivý proces měl možnost nejdříve vyjádřit Nejvyšší soud.

12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka