I.ÚS 2799/19
V PLATNOSTI- KS Brno 10 T 1/2013-5650
- VS Olomouc 1 To 54/2018
- ÚS I.ÚS 2799/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala zrušení ochranného opatření zabránění finančních prostředků ve výši 12 044 707 Kč. Soud uvedl, že vrchní soud vysvětlil, proč byly prostředky zajištěny a že zajištění nebylo směřováno proti zaniklé společnosti. Ústavní soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí, protože stížnost nevykazuje základ pro přezkum.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti ZONAS a. s., se sídlem Horní náměstí 14/17, 779 00 Olomouc, zastoupené Petrem Machálkem, advokátem se sídlem Pivovarská 8/58, 682 01 Vyškov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 54/2018-5814 ze dne 11. 4. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 1/2013-5650 ze dne 20. 6. 2018 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu obžalovaných v trestní věci týkající se trestné činnosti spáchané v souvislosti s řízením o udělení licence na výrobu elektřiny pro fotovoltaickou elektrárnu. Součástí tohoto rozsudku je i výrok o uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžité částky ve výši 12 044 707 Kč, která byla v přípravném řízení zajištěna na v rozsudku blíže specifikovaném bankovním účtu někdejší obchodní společnosti FVE 28 s.r.o., jež zanikla fúzí s přechodem jejího jmění na stěžovatelku. Ta se tak také stala majitelem účtu, na kterém byly předmětné finanční prostředky zajištěny. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl. Proti rozhodnutím soudů v části týkající se ochranného opatření brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla věcnou nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost příslušného výroku rozsudku krajského soudu. Ten dle jejího názoru nijak nevysvětlil, z čeho dovodil, že prostředky na předmětném bankovním účtu jsou výnosem z trestné činnosti, ani jak dospěl k závěru o jejich konkrétní výši. K tomu bylo ochranné opatření uloženo již neexistujícímu subjektu. Vrchní soud pak dle stěžovatelky pochybil tím, že takto předestřenou argumentaci patřičným způsobem nevypořádal. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v rozhodnutích soudů žádný extrémní exces či jiné závažné pochybení neshledal. Ústavní stížnost je fakticky jen opakováním odvolacích námitek, s nimiž se vrchní soud v napadeném usnesení dostatečně vypořádal. K tvrzení stěžovatelky o označení subjektu, jemuž jsou finanční prostředky zabírány, vrchní soud dle názoru Ústavního soudu přiléhavě poznamenal, že dikce výroku nesvědčí o tom, že by obchodní společnost FVE 28 s.r.o. byla tím subjektem, vůči němuž ochranné opatření směřuje. Tato společnost je ve výroku uvedena jako majitelka bankovního účtu v době realizace zajištění peněžních prostředků, přičemž samotný účet je jednoznačně a nezaměnitelně specifikován číslem a bankou, u níž je veden. Vrchní soud stěžovatelce rovněž vysvětlil, na základě čeho krajský soud dospěl k závěru o zabrání peněžních prostředků v konkrétní výši, jakož i proč v daném případě nebylo zapotřebí zkoumat původ zajištěných prostředků (ve smyslu jednotlivých plateb ve prospěch daného bankovního účtu). Vrchní soud též ozřejmil, co měl krajský soud na mysli, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se neztotožňuje s provedeným zajištěním. Krajský soud totiž jen zjevně nesouhlasil s nedostatečnou výší původně zajištěných finančních prostředků, která se zdaleka neblíží výši, resp. rozsahu škody, k níž v důsledku trestné činnosti došlo. Stěžovatelka tyto konkrétní, logicky a srozumitelně formulované úvahy vrchního soudu v ústavní stížnosti sama nevyvrací, jen je naříká v ryze obecné rovině. Tomu ovšem nutně odpovídá i míra odezvy Ústavního soudu na ně, která tak může být pojata rovněž pouze v obecné poloze. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.