I.ÚS 283/03

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a J. K., zastoupených JUDr. K. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 12 Co 191/96, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

J. K. a J. K. (dále jen "stěžovatelé") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 21. 5. 2003 a dne 22. 5. 2003 poštou, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelé považují rozhodnutí krajského soudu za právně i skutkově vadné. Podle nich došlo k porušení jejich základních lidských práv garantovaných jim Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé namítají, že odvolací soud rozhodoval až 6 let po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a 9 let od zahájení řízení. Tak došlo, podle stěžovatelů, k porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny. Dále byla v řízení porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny. Písemné vyhotovení rozsudku bylo stěžovatelům doručeno až po 6 měsících od jeho vyhlášení. Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve přezkoumal formální náležitosti podaného návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil Ústavní soud mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str.

79. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. V přípise ze dne 10. 7. 2003, doručeném 14. 7. 2003, sdělil Okresní soud v Třebíči, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Skutečnost, že ve věci byl podán mimořádný opravný prostředek - dovolání - činí ústavní stížnost stěžovatelů návrhem nepřípustným, jak poukázáno shora. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2003 JUDr. František Duchoň soudce Ústavního soudu