I.ÚS 2830/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Marcinčikové, zastoupené JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 14 Co 503/2014-99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1835/2016, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá i zásah do svého vlastnického práva, chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Usnesením o příklepu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 018 EX 00659/09-082, udělila soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková vydražiteli Jiřímu Němcovi příklep na vydražené nemovitosti z vlastnictví stěžovatelky za nejvyšší podání 211 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. 14 Co 503/2014-99 usnesení exekutorky potvrdil. Usnesení městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost opřela o oponenturu dříve vyslovenému závěru Nejvyššího soudu, dle kterého je pravomocné usnesení o určení ceny nemovitostí závazné potud, že je v dalších stádiích provádění exekuce lze měnit jen výjimečně, a to za předpokladu, že došlo k podstatné změně poměrů. Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl a odkázal na svou judikaturu, v níž vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008, a shodný názor je zastáván také právní doktrínou, jmenovitě viz Občanský soudní řád: komentář, v Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony., s. 1137.; KŮRKA, Vladimír a Ljubomír DRÁPAL. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004., s. 518-519). Nejvyšší soud pak uvedl, že soudní exekutorka o ohledání nemovitosti stěžovatelku řádně a v souladu s § 336 odst. 2 o. s. ř. uvědomila, a bylo na ní, aby si v zájmu ochrany vlastních zájmů zajistila existenci adresy pro doručování a přijímání písemností na adrese, kde pro ni bude doručení zásilky bezpečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2724/10 ze dne 25. 11. 2010).

3. Stěžovatelka je přesvědčena o povinnosti exekutora s ohledem na nedostatek informací provést ohledání nemovitostí a jejich příslušenství v souladu s ustanovením § 336 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka nebyla kvůli problémům s doručováním informována o povinnosti zpřístupnit nemovitosti, neposkytla potřebnou součinnost. Exekutor měl tedy postupovat podle ustanovení § 336 odst. 3 o.s.ř. a zjednat si do nemovitostí přístup, neboť byly splněny obě podmínky tohoto ustanovení, tedy stěžovatelka neumožnila prohlídku nemovitostí a zároveň bez ohledání nebylo možno cenu nemovitostí určit. Je přitom naprosto nepochybné, že vnitřní stav nemovitostí je naprosto zásadní pro určení výsledné ceny. Usnesení o výsledné ceně není závazné a nezměnitelné v další fázi řízení. Odvolací soud měl změnit usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Odvolací ani dovolací soud se však s názorem stěžovatelky neztotožnil. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí vybočila z ústavních limitů, neboť svévolně a iracionálně vyložila zákonnou úpravu a narušila tak princip ochrany legitimních očekávání adresátů této normy. Zvolená interpretace napadených rozhodnutí týkající se závaznosti výsledné ceny pro další řízení odporuje ústavně konformnímu výkladu Listiny. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jelikož výsledek tohoto soudního procesu nezajistil stěžovatelce ochranu jejího subjektivního práva. Nejvyšší soud se tedy měl dovoláním meritorně zabývat a měl spornou otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud podle stěžovatelky tím, že věc nesprávně posoudil, tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem i dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2016 David Uhlíř, v. r. předseda senátu