I.ÚS 2853/11

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Victoria Security Printing, a. s., se sídlem Ohradní 65, 140 00 Praha 4 - Michle, IČ: 15891089, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011, č. j. 53 Co 301/2011-39, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 3. 2011, č. j. 66 EXE 1068/2011-9, ve věci exekuce oprávněné Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci (dále jen "oprávněná") proti povinné (dále jen "stěžovatelka"), pro nepeněžité plnění, nařídil podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 43 C 277/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 54 Co 96/2006-59, k vymožení povinnosti povinného zdržet se nakládání s pozemkem p. č. 1284 (zastavěná plocha o výměře 2107 m2) a budovou č.p. 1159 (průmyslový objekt na pozemku p. č. 1284), zapsanými v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 1619 pro k. ú. Michle, obec Praha, včetně jejich součástí a příslušenství (dále jen "nemovitosti"), zejména jejich zcizení, zatížení věcným břemenem, zastavení, přenechání do užívání, vložení jako vkladu do jiné společnosti, navržení či zajištění jejich dražby, a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny (výroková část I.) a dále pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru (výroková část II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2011, č. j. 53 Co 301/2011-39, odvolání stěžovatelky, která namítla, že oprávněná nepředložila žádný důkaz o tom, že by ze strany stěžovatelky byla povinnost uložená vykonávanými rozhodnutí porušena, odmítl. Odvolací soud uvedl, že dle § 44 odst. 7 exekučního řádu (dále jen "ex. ř.") je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolaní, ve kterém nelze namítat jiné skutečnosti než ty, které jsou pro nařízení exekuce rozhodné; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Jako skutečnosti pro nařízení exekuce rozhodné soud zkoumá pouze existenci vykonatelného rozhodnutí vydaného příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, totožnost účastníků nalézacího řízení s oprávněným a povinným v řízení exekučním, skutečnost, zda je navrhovaná exekuce obsahem a rozsahem odpovídající vykonávanému rozhodnutí a zda vymáhané právo nezaniklo uplynutím doby, prekluzí. Jiné skutečnosti pro nařízení exekuce rozhodné nejsou a nemohou být uplatněny jako způsobilé odvolací důvody. Městský soud poukázal na obsah odvolání, z něhož je zjevné, že se žádné z rozhodných skutečností nedotýká. Není povinností oprávněné spolu s podáním návrhu na nařízení exekuce prokazovat, že vykonávané rozhodnutí není respektováno; pro účely nařízení exekuce stačí pouze její tvrzení, že se tak děje s tím, že si nutně musí být vědoma případných následků nepravdivosti takového tvrzení. Oproti tomu tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutím uloženou povinnost plní, může být zohledněno jako důvod pro zastavení exekuce; v rámci návrhu na zastavení exekuce může stěžovatelka jakýmikoli dostupnými důkazními prostředky prokazovat, že uloženou povinnost respektuje. Tvrzení stěžovatelky o plnění vymáhané povinnosti však není způsobilé jakkoli ovlivnit rozhodování o nařízení exekuce. Odvolací soud proto pro nedostatek způsobilých odvolacích důvodů odvolání stěžovatelky dle § 44 odst. 7 věta druhá ex. ř. odmítl. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011, č. j. 53 Co 301/2011-39, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že jim bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále také čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na dosavadní procesní vývoj v souzené věci a vyslovila podiv nad tím, že se odvolací soud nezabýval skutečností, že exekuci nelze v případě předběžného opatření vykonat. Uvedla, že dle § 258 odst. 2 o. s. ř. lze výkon nepeněžitého plnění provést pouze čtyřmi (v tomto ustanovení uvedenými) způsoby; stěžovatelka prohlásila, že nechápe provedení exekuce (jestliže se má zdržet nakládání s nemovitostí), jež je vedena zcela odlišným způsobem a ani jeden ze způsobů provedení exekuce uvedený v citovaném ustanovení na tento případ nedopadá. Pokud je uložena jiná povinnost, vede se exekuce uložením pokuty dle § 351 o. s. ř.; exekuce byla proto nařízena a je vedena nezákonně (v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu), což odvolací soud ani nezkoumal. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011, č. j. 53 Co 301/2011-39, zrušuje. III. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává. Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že již Městský soud v Praze se dostatečně vypořádal - jak o tom ostatně svědčí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, - s jednotlivými (v odůvodnění uvedenými) argumenty stěžovatelky; právem poukázal na charakter a zásady řízení o nařízení výkonu rozhodnutí a na přezkum rozhodnutí o odvolání v tomto řízení. Ústavní soud nemá důvod - z ústavního hlediska - nezohlednit argumentaci městského soudu týkající se § 44 odst. 7 ex. ř. v něm pregnantně a jasně vysvětlených důvodů odmítnutí stěžovatelkou podaného odvolání. Městský soud správně poukázal na obsah stěžovatelkou podaného odvolání, na povinnosti oprávněné (spojené s podáním návrhu na nařízení exekuce); především akcentoval, že stěžovatelčino tvrzení, že rozhodnutím uloženou povinnost plní, může být zohledněno jen jako důvod zastavení exekuce, neboť v rámci takového návrhu (tj. na zastavení exekuce) může prokazovat, že uloženou povinnost respektuje. Odvolací soud konečně jasně konstatoval, že tvrzení o plnění vymáhané povinnosti není způsobilé jakkoli ovlivnit rozhodování o nařízení exekuce. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelčin nepřípadný odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je přesvědčivé, jasné, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu