I.ÚS 2855/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sedlmajera, t.č. ve Vazební věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou se sídlem ul. 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, SKPV, Sokolov, č. j. KRPK-2329-105/TČ-2017-190972-HAV ze dne 15. 6. 2017 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Sokolově č. j. ZT 132/2017-85 ze dne 4. 7. 2017, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, 2. oddělení obecné kriminality - (dále jen "policejní orgán"), č. j. KRPK-2329-35/TČ-2017- 190972-HAV obviněn ze spáchání: a) zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b) c) trestního zákoníku b) zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku c) zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Napadeným usnesením policejního orgánu č. j. KRPK-2329-105/TČ-2017-190972-HAV ze dne 15. 6. 2017 pak byla vyloučena ze společného řízení trestní věc stěžovatele, původně vedená pod písmenem c) shora označeného usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým se měl dopustit zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku tak, že: dne 23. 3. 2017 v době okolo 7.00 hodin do 12.00 hodin v linkovém autobuse z Rotavy do Sokolova, stěžovatel svědkovi po nastoupení do autobusu, v zadní části autobusu, řekl, že má u Okresního soudu v Sokolově vypovídat tak, že ho příslušný policista zastrašoval svými svaly, že mu ublíží, a že svou dřívější výpověď učinil ze strachu z tohoto policisty, a to co řekl před tím, není pravda, což on skutečně učinil. Po proběhlém soudním jednání pak měl stěžovatel ještě svědkovi říci, že sežene dva lidi a předmětného policistu "sundá" a ten přijde o práci na kriminálce. Proti usnesení o vyloučení věci podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl statní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově napadeným usnesením č. j. ZT 132/2017-85 ze dne 4. 7. 2017 tak, že stížnost zamítl.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení se neřídily zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, neboť oddělené projednávání trestné činnosti popsané v napadeném usnesení povede ke zbytečnému opakovanému vyslýchání týchž osob ve dvou hlavních líčeních, nadto v době, kdy již vyšetřování stran odděleného skutku bylo de facto ukončeno. Nad to rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nese známky určité libovůle bez respektování základních zásad trestního řízení.

4. Stěžovatel uvádí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení § 20 odst. 1 trestního řádu, podle něhož při souvislosti trestních věci má o nich být zásadně konáno společné řízení. Výjimky z této zásady jsou možné jen tehdy, pokud konání společného řízení brání důležité důvody. Vytržení dílčích útoků stěžovatele jako obviněného ze společného řízení může vážně ohrozit zjištění skutkového stavu věci a dosažení účelu řízení s tím, že společné řízení je žádoucí zejména s ohledem na to, že v původní vyšetřované věci přímé svědectví svědka bude často nepřímým důkazem v jiném případu, který se ho netýká. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení naprosto nestandardně vyloučily ze společného řízení věc, pro kterou již bylo sděleno stěžovateli obvinění a ve které byly učiněny veškeré úkony v přípravném řízení do společného řízení k věci, která je teprve ve stadiu prověřování, tj. k věci v níž nebylo sděleno stěžovateli obvinění z určitého trestního jednání a ve které bude policejní orgán činit teprve úkony související s prověřování trestné činnosti. Proto neobstojí závěr plynoucí z usnesení okresního státního zastupitelství, že důvody pro vyloučení skutku ze společného řízení spatřuje státní zástupce v tom, že je nutné provádět další rozsáhlejší prověřování a vyšetřování.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 či jeho majetek za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat. Obdobně přistupuje Ústavní soud i k dalším obdobným opatřením, jako je vyloučení věci ze společného řízení.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Smyslem napadených rozhodnutí je podle jejich odůvodnění snaha dosáhnout takového postupu, který příslušným orgánům umožňuje postupovat hospodárně a efektivně, není možné, aby do této procesní taktiky v případě, nevykazujícím žádné znaky svévole, zasahoval Ústavní soud.

10. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2017 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu