I.ÚS 286/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Červinského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2013, č. j. 10 C 274/2009-191 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 10 Co 936/2013-235, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel poukázal na rozpor napadených rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo na ochranu vlastnictví.

2. Stěžovatel shledává porušení práva na spravedlivý proces v uložení povinnosti uhradit náklady řízení dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přestože nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelův neúspěch v řízení před obecnými soudy, který je důvodem uložení dané povinnosti, je způsoben nesprávnými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Vedlejší účastníci byli v daném sporu úspěšní nikoliv na základě vlastních procesních úkonů, ale pouze z důvodů nezákonných rozhodnutí. Daný stav nemůže být kladen stěžovateli k tíži, protože jej nezavinil a nelze tak stanovit povinnost uhradit náklady řízení na základě předmětného ustanovení o. s. ř.

3. Porušení svého práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel v důsledku, který byl způsoben postupem obecných soudů. Okresní a krajský soud se předmětem žaloby zabýval dvakrát, neboť došlo k vrácení věci Nejvyšším soudem. V rámci prvního projednání věci došlo k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy. Nejvyšší soud jako soud odvolací však rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání. V důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ale již došlo k vkladu vlastnického práva předmětné nemovitosti ve prospěch nové nabyvatelky. Z důvodu provedení změny zápisu vlastnického práva přestal být dán naléhavý právní zájem stěžovatele a při opětovném projednání okresním a krajským soudem byla žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatek právního zájmu stěžovatele zamítnuta. Stěžovatel uvádí, že přípustnost podaného dovolání záleží čistě na uvážení Nejvyššího soudu, a proto vedle dovolání podává také ústavní stížnost.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti dle § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

6. Z údajů obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že daná věc nebyla Nejvyšším soudem dosud projednána a nedošlo k vydání rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

9. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovateli není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží mu nová lhůta k podání ústavnístížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soudo dovolání rozhodne věcně, a zamítne je.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2015 Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka