I.ÚS 2870/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra v řízení o ústavní stížnosti a) Martiny Bejčkové a b) Ing. Jana Hřavy, obou zastoupených Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem Pštrossova 6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3782/2023 ze dne 14. 5. 2024, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 Co 975/2023 ze dne 25. 9. 2023 a usnesení JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 č. j. 098 EX 00529/16-346 ze dne 2. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 jako účastníků řízení a 1) BULANA, společnosti s ručeným omezeným (spol. s r.o.) se sídlem K Nemocnici 207/9, Nový Jičín, 2) AGRO 2000 s.r.o. se sídlem Milady Horákové 390, Třebíč, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Právní předchůdce stěžovatelů Ing. Lubomír Hřava (povinný, původní stěžovatel) se bránil proti příklepu soudního exekutora, kterým byly vydraženy nemovité věci (přesněji spoluvlastnický podíl id. 1/6, resp. 1/12 na těchto nemovitostech) v rámci exekuční věci první vedlejší účastnice (oprávněné). Jejich novou vlastnicí má být druhá vedlejší účastnice, která v dražbě uspěla s nejvyšším podáním 178 000 Kč. Povinný ústavní stížností dne 21. 10. 2024 napadl rozhodnutí soudního exekutora, Krajského soudu v Českých Budějovicích i Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po smrti původního stěžovatele Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 5. 2. 2025 řízení o ústavní stížnosti přerušil. Po určení jeho právních nástupců Ústavní soud usnesením ze dne 2. 4. 2026 rozhodl o pokračování v řízení s nynějšími stěžovateli jako jeho procesními nástupci (jeho dědici).

2. Napadené usnesení o příklepu soudního exekutora krajský soud k odvolání původního stěžovatele potvrdil podle § 219 o. s. ř. rovněž napadeným usnesením. Za podstatnou označil odvolací námitku, že exekutor dražil, ačkoliv v té době nebylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odklad exekuce. Rozhodoval podle § 54 odst. 2 písm. b) a odst. 3 exekučního řádu, podle nichž exekutor neprovede exekuci do rozhodnutí o návrhu na odklad, ledaže jde o návrh svévolný či zřejmě neúspěšný nebo uplatnil-li účastník okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto. Vyšel z toho, že ačkoliv po vydání usnesení o příklepu již nelze výkon rozhodnutí zastavit, soudy se musejí zabývat tím, zda v době dražby neexistovaly důvody pro zastavení exekuce, o nichž měl exekutor nebo soud vědět bez ohledu na podání návrhu; samotné podání návrhu vede k odročení dražby jen tehdy, je-li pravděpodobné, že mu bude vyhověno. Krajský soud proto přezkoumal dříve podaný návrh na zastavení exekuce, jímž povinný namítal nevykonatelnost a věcnou nesprávnost exekučního titulu pro promlčení a nedostatek aktivní legitimace. Tyto námitky však byly vypořádány již v usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 10 EXE 4047/2016-292 ze dne 17. 12. 2019 a v potvrzujícím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 1138/2020-464 ze dne 5. 10. 2021. Exekutor proto podle krajského soudu správně dovodil, že důvody dosud nerozhodnutého návrhu na zastavení exekuce k jejímu zastavení vést nemohly, takže nařízení a provedení dražby nebylo v rozporu se zákonem.

3. Dovolání původního stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné. Připomněl, že v exekučním řízení obecně nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, s výjimkou zcela výjimečných případů dovozených judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu. Exekuci lze zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, pokud by vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Oprávněná je v exekučním řízení povinna prokázat, že na ni byla vedle exekučního titulu v podobě směnečného platebního rozkazu převedena indosamentem (s úředně ověřeným podpisem) i samotná směnka. Soudy nižších stupňů se postoupením práv ze směnky zabývaly a uzavřely, že přechod práv byl prokázán, byť na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Podle Nejvyššího soudu jde proto o pravomocně vyřešenou otázku. Překážka věci rozhodnuté přitom nastává i tehdy, posoudil-li soud skutek v původním řízení po právní stránce nesprávně nebo neúplně. Nejvyšší soud si také vyžádal originál směnky od první vedlejší účastnice, o čemž byl původní stěžovatel informován.

4. Původní stěžovatel v ústavní stížnosti (včetně doplnění ze dne 18. 11. 2024) formuloval tři okruhy námitek. Zaprvé upozorňoval, že v exekučním řízení nebyl prokázán převod samotné směnky. Nejvyšší soud si sice směnku vyžádal, ale učinil úřední záznam o tom, že na ní schází rubopis. Původní stěžovatel zpochybňoval i originalitu této směnky, neboť dříve oprávněná tvrdila, že směnku nemá a že byla nejspíš skartována. Zdůraznil, že současnému exekučnímu řízení předcházelo exekuční řízení vedené pod sp. zn. 10 EXE 3513/2015, pravomocně zastavené proto, že oprávněná (první vedlejší účastnice) neprokázala přechod pohledávky z dřívější oprávněné (společnosti Slovnaft Moravia, spol. s r. o., dnes MOL Česká republika s. r. o.). Zadruhé byl původní stěžovatel přesvědčen, že spoluvlastnický podíl k pozemku v katastrálním území Brandlín neměl být exekučně postižen, neboť k uspokojení pohledávky postačovala hodnota ostatních spoluvlastnických podílů. Exekutor vymohl více než 5,6 milionu korun, z nichž měl původnímu stěžovateli vrátit přes 1,1 milionu korun. Zatřetí původní stěžovatel namítl, že mu napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo vůbec doručeno.

5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

6. Před vlastním posouzením stížnostních námitek Ústavní soud zdůrazňuje, v jaký moment exekučního řízení byla napadená rozhodnutí vydána, což vymezuje mantinely přezkumu i Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudního exekutora o příklepu vydražených nemovitých věcí a soudním rozhodnutím na toto rozhodnutí navazujícím. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti ze soudního spisu vyžádal usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 10 EXE 4047/2016-292 ze dne 17. 12. 2019 a potvrzující usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 1138/2020-464 ze dne 5. 10. 2021. Vyžádaná rozhodnutí jsou důležitá pro posouzení prvního okruhu stížnostních námitek, jimiž povinný zpochybnil převod vymáhané pohledávky ze směnky a aktivní legitimaci první vedlejší účastnice jakožto oprávněné. Právě jejich závěry totiž byly pro obecné soudy v nynější věci klíčové: podle obecných soudů nic nebránilo potvrzení příklepu v dražbě, i když se původní stěžovatel před nařízením dražby domáhal odkladu exekuce. Důvody, o které původní stěžovatel opřel svůj návrh a odvolání proti rozhodnutí, jímž návrhu nebylo vyhověno, totiž podle obecných soudů byly v exekučním řízení již vyřešeny ve vyžádaných rozhodnutích. Tudíž obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích nepovažovaly námitky původního stěžovatele ze překážky nařízení a konání dražby, jejíž výsledek stěžovatel v nyní řešeném řízení zpochybnil. Ústavní soud se s obecnými soudy po seznámení se s vyžádanými rozhodnutím shoduje.

7. Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením z prosince 2019 zamítl návrh původního stěžovatele na zastavení exekucí vedených soudním exekutorem pod sp. zn. 98 EX 529/16 (exekuce, v níž proběhla dražba) a sp. zn. 98 EX 1187/15. Povinný namítal mimo jiné nedostatek aktivní legitimace oprávněné a překážku věci rozhodnuté, protože již dříve byla exekuce týkající se téže pohledávky zastavena. Okresní soud se ve vyžádaném usnesení zabýval mimo jiné osudem sporné směnky, především ale provedl důkaz dodatky ke smlouvě o postoupení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě směnky. Dospěl ke skutkovému závěru, že exekučním titulem je směnečný platební rozkaz z roku 1999 a rozsudek Krajského soudu v Brně z roku 2011 ve prospěch Slovnaft Moravia spol. s r. o. (resp. Slovnaft Česká republika, spol. s r. o.). Pohledávka z exekučního titulu byla postoupena na první vedlejší účastnici smlouvou z roku 2001 ve znění dvou dodatků z let 2002 a 2016. Převod práv z exekučního titulu na první vedlejší účastnici považoval tehdy okresní soud za prokázaný. Důvodem dříve zastavené exekuce bylo neúčinné doručování směnečného platebního rozkazu, ale vady předchozích řízení byly podle okresního soudu již zhojeny. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z října 2021 usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

8. Ústavní soud nahlíží na vyžádaná rozhodnutí v nynějším řízení stejně, jako k nim přistoupily obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích: jde o pravomocná rozhodnutí, která postavila na jisto, že první vedlejší účastnici svědčilo právo, jehož se exekučně domáhala. Za této situace považuje Ústavní soud jako ústavně konformní, že napadenými rozhodnutími obecné soudy příklep ve prospěch druhé vedlejší účastnice potvrdily, protože návrh na odklad exekuce podaný před nařízením dražby nemohl být úspěšný - povinný jej opíral o tytéž důvody jako své námitky vypořádané ve vyžádaných rozhodnutích. Proti vyžádaným rozhodnutím původní stěžovatel dále nebrojil a Ústavní soud je nyní přezkoumat nemůže. Lze také plně odkázat na bod 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde soud shrnuje svou judikaturu k potřebě prokazovat v exekučním řízení nejen existenci přechodu práv ze směnečného platebního rozkazu jako exekučního titulu, ale také směnky samotné. Vzhledem k vyžádaným rozhodnutím - bez ohledu na jejich správnost - už tato otázka ale nebyla a nemusela být pro obecné soudy překážkou pro potvrzení příklepu v dražbě. Obecné soudy se tak nemusely v této fázi exekuce zabývat existencí či pravostí směnky.

9. Druhým okruhem stížnostních námitek se Ústavní soud nezabýval, protože v řízení před obecnými soudy obdobná výtka nezazněla. Sám původní stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti tuto námitku opřel o sdělení exekutora o vyúčtování exekuce, datované až po podání ústavní stížnosti (konkrétně dne 29. 10. 2024). Ústavní soud znovu připomíná, že nynější řízení se týká potvrzení příklepu v dražbě, ne návrhu na částečné zastavení exekuce, třeba právě v rozsahu spoluvlastnického podílu k pozemku v katastrálním území Brandlín.

10. Zjevně neopodstatněná je třetí stížnostní námitka o nedoručování napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Tato tvrzená vada nemá vliv na hmotněprávní posouzení obecných soudů ani na výsledek řízení před obecnými soudy. Ostatně to původní stěžovatel ani netvrdil. Jediný praktický dopad by tato vada mohla mít na posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Protože však na vyžádání Ústavního soudu nebyla předložena doručenka k napadenému usnesení Nejvyššího soudu původnímu stěžovateli, Ústavní soud vycházel z toho, že se původní stěžovatel s napadeným usnesením skutečně seznámil až při nahlížení do spisu dne 21. 8. 2024. Ústavní stížnost tedy Ústavní soud posoudil jako včasnou a projednal ji.

11. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Proto odmítl jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, se kterým svoji ústavní stížnost spojil původní stěžovatel. O ústavní stížnosti totiž rozhodl v co nejkratší době poté, co nynější stěžovatelé doložili plné moci pro svého advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti. Pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stejně od doby doplnění ústavní stížnosti dne 18. 11. 2024 přestala existovat újma způsobená napadenými rozhodnutími, která by byla odvratitelná odkladem jejich vykonatelnosti. Jak Ústavní soud zjistil z veřejně dostupné části katastru nemovitostí, sporný spoluvlastnický podíl k pozemku v katastrálním území Brandlín je od jara 2025 evidován ve prospěch vydražitelky (druhé vedlejší účastnice). Účinky napadených rozhodnutí tedy v mezidobí již nastaly a nebylo by je možno odložit.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu