I.ÚS 2871/13
V PLATNOSTI- MS Praha 69 Co 539/2011-179
- ÚS I.ÚS 2871/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože soudy I. a II. stupně správně vyhodnotily skutkový stav a zachovaly základní právo na spravedlivý proces. Soudy nezakázaly stěžovateli předložit důkazy, protože jeho tvrzení a důkazy byly dostatečné k objasnění věci. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. není povinné, pokud účastník výslovně nevyžaduje, aby soud upřesnil právní názor. Ústavní soud neshledal porušení základních práv, protože rozhodnutí nebyla založena na svévolnosti nebo nerespektování kogentních norem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Tiskárny JDS, spol. s.r.o., se sídlem Černošice, Ke Hřišti 507, 181 00 Praha-západ, IČ: 40614590, zastoupeného JUDr. Milošem Fiedlerem Ph.D., advokátem č. osv. 8170, se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, sp. zn. 69 Co 539/2011, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu. K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplynulo následující: Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, sp. zn. 69 Co 539/2011, pro nepřípustnost. Městský soud v Praze potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé, kterým se stěžovatel domáhal zaplacení částky 339 913 Kč s příslušenstvím. Dále Městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 54 087 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Městský soud v Praze v rozsudku uvedl, že pokud se jedná o v řízení předložené faktury a dopis, nesplňují tyto podmínku dostatečně určitého úkonu - vyúčtování elektřiny v odběrném místě v daném místě a čase, a tedy splnění dohody uvedené v článku IV. odst. 7 předmětné smlouvy o podnájmu nebytových prostor. V důsledku toho uběhla 4 letá promlčecí lhůta, kterou měl stěžovatel provedení daného právního úkonu (dle § 391 odst. 2 obchodního zákoníku). Žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení úkonu žalobce provést vyúčtování dodatečné spotřeby el. energie (dle § 390 obchodního zákoníku). Městský soud námitku promlčení uznal a považoval za bezpředmětné se zabývat námitkami stěžovatele v jeho odvolání, jež se týkaly jednotlivých svědeckých výpovědí. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že v řízení před soudy I. i II. stupně nedošlo k jeho řádnému poučení dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. i když soud II. stupně došel k názoru, že věc má být právně posouzena jinak, než rozhodl soud I. stupně, i když tím nedošlo ke změně rozhodnutí soudu I. stupně. Dle názoru stěžovatele mělo porušení poučovací povinnosti soudu za následek vydání překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem. V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel procesní exces (ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 618/04). Stěžovatel ve stížnosti požádal anonymizaci údajů totožnosti v textu rozhodnutí. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud se námitkami stěžovatele ohledně změny právního náhledu odvolacího soudu bez povinnosti poučení dle § 118a o. s. ř. zabýval a došel k závěru, že soudy s ohledem na zjištěný skutkový stav neupřely stěžovateli záruky spravedlivého procesu. Lze poukázat na ustálený výklad Nejvyššího soudu, jemuž odpovídá i postup obecných soudů v předložené věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013 ze dne 21. srpna 2013, str. 2), z něhož plyne, že poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a označili důkazy k jejich prokázání. Pokud tedy uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, pak se postup podle § 118a o. s. ř. uplatní. Pokud ale uvedená tvrzení i navržené důkazy stačí k objasnění skutkové stránky věci, i když má soud jiný právní názor ve věci, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Lze jen zdůraznit, že poučení dle § 118a o. s. ř. nelze zaměňovat s poučením o hmotných právech, které by bylo k tíži druhého účastníka řízení (žalovaného), což by zároveň bylo v rozporu s ústavně zakotvenou úlohou soudu jako nezávislého a nestranného orgánu v právním sporu. Jak shrnul svoji judikaturu Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2553/08 "obsahem a ústavními limity poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení". Z napadeného rozhodnutí naopak neplyne, že by meritem rozhodnutí byla otázka neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele. Na základě ustanovení § 59 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval žádostí stěžovatele o anonymizaci údajů totožnosti. Z § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze zjistit, že údaje o totožnosti účastníků a vedlejších účastníků, jejich zástupců, svědků a znalců se neuveřejňují, stanoví-li tak zvláštní zákon nebo vyžadují-li to důležité zájmy těchto osob nebo státu anebo mravnost. Stěžovatel nepředložil konkrétní argumentaci, z jakého důležitého zájmu by rozhodnutí mělo být anonymizováno, a Ústavní soud k takovému postupu sám důvod neshledal. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu