I.ÚS 2881/16
V PLATNOSTI- KS Brno 44 Co 266/2010
- NS 25 Cdo 4917/2014
- ÚS I.ÚS 2881/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání bylo zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domáhal náhrady škody z ušlého zisku z pronájmu pozemků za období přesahující třináct let, přičemž soudy zkrátily požadovanou částku podle poměru promlčené a nepromlčené doby. Soud vysvětlil, že otázka výpočtu náhrady škody na základě promlčení je záležitostí podústavního práva, kterou nemá Ústavní soud přezkoumat. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že stěžovatel nevyužil možnosti uplatnit námitku rozporu s dobrými mravami v předchozím řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti advokáta JUDr. MUDr. Jiřího Odehnala, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 25 Cdo 4917/2014-249 a měnící části výroku č. I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014 č. j. 44 Co 266/2010-229, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 300.000 Kč z titulu náhrady škody, coby ušlého zisku z pronájmu pozemků za období od 1. 4. 2001 do 22. 8. 2003. Tvrzená škoda vznikla v důsledku soudního sporu o vydání pozemků podle restitučního zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Pozemky měly být vydány nejpozději do 1. 6. 1991 (§ 19 odst. 2 z. č. 403/1990 Sb.). Ve skutečnosti se tak stalo o více než dvanáct let později, rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 31 C 125/92-218 ze dne 6. 5. 2003, který nabyl právní moci 22. 8. 2003, kdy jako povinná osoba vystupoval český stát, posléze jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. V důsledku liknavosti povinné osoby trvalo jednání a následné soudní řízení o prokázaném a nesporném restitučním nároku stěžovatele více než třináct let a stěžovatel až do pravomocného rozhodnutí nemohl vstoupit do postavení pronajímatele pozemků a dosahovat z nich hospodářský výnos. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 52 C 100/2004-145 z 5. 3. 2010 vyhověl žalobě stěžovatele z 1. 4. 2004 na zaplacení náhrady škody ve výši 300.000 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 266/2010-175 z 23. 2. 2011 žalobu zamítl. Dovolací soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2967/2011-200 z 21. 11. 2013 zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nato odvolací soud rozhodl rozsudkem č. j. 44 Co 266/2010-229 ze dne 9. 4. 2014, který do částky 175.000 Kč potvrdil a do částky 125.000 Kč zamítl poslední vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně z 5. 3. 2010 a rozhodl o nákladech řízení. Poté dovolací soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 4917/2014-249 z 25. 5. 2016 zamítl dovolání do zbylé částky 125.000 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poslední rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou založena na závěru, že "ušlý zisk je kategorií škody hypotetické a tento zisk uchází den co den" a pokud soud přihlédl k námitce promlčení za období od 1. 4. 2001 do 31. 3. 2002, měl ve stejném poměru ve vztahu k nepromlčenému období, tj. cca 5:7, také krátit žalovanou částku, tedy lineárně a bez ohledu na konkrétní časovou lokalizaci vzniklé škody. Přitom za nepromlčenou dobu činila nesporná část ušlého zisku z pozemků pronajatých dvěma doloženými smlouvami částku nejméně 329.841,88 Kč, jak zjistil prvostupňový soud a potvrdil i odvolací soud a dovolací soud. Z toho vyplývá, že žalovaná částka 300.000 Kč byla plně pokryta ušlým ziskem za nepromlčený časový úsek z celkového rozhodného období (1. 4. 2001 - 22. 8. 2003) s minimálním ušlým ziskem 500.000 Kč. Stěžovatel vytýká obecným soudům především to, že po přihlédnutí k námitce promlčení nezohlednily nepromlčenou část žalované doby (1. 4. 2002 - 22. 8. 2003), která však podle něj obsahovala požadovanou částku včetně časové lokalizace nároku. Pokud není uneseno důkazní břemeno ve vztahu k celému rozsahu žalobou ohraničeného časového úseku, nemůže být podle stěžovatele překážkou přiznání nároku, pokud je tento nárok prokazatelně obsažen alespoň v nepromlčené části rozhodného časového úseku. V tomto případě stěžovatel prokázal škodu v minimálním finančním objemu 500.000 Kč za žalované období 1. 4. 2001 - 22. 8. 2003, po námitce promlčení však soudy přihlédly pouze k nepromlčené části rozhodné doby, která však celou požadovanou částku obsahovala. Stěžovatel dále konstatoval, že zatímco prvostupňový soud rozsudkem z 5. 3. 2010 uznal celý žalovaný nárok v rámci nepromlčeného období, odvolací i dovolací soud navíc krátily částku obsaženou v nepromlčené části období v poměru 5:7 podle poměru promlčené a nepromlčené doby a dopustily se tím nepřípustného dvojího přičítání téže skutečnosti. Soudy zkrátily požadovanou částku jakoby "podle míry úspěchu v prosazení časového ohraničení žalovaného nároku". Takové hodnocení právní praxe nezná a je podle stěžovatele nepřípustné. Pouze v případě, že by stěžovatel požadoval za každý jednotlivý den rozhodného období 1. 4. 2001 - 22. 8. 2003 (873 dnů) poměrný díl z žalované částky 300.000 Kč (343,64 Kč denně), bylo by na místě při důvodném uplatnění námitky promlčení části rozhodného období krátit celkový nárok, konkrétně nepřiznat 5/12 nároku. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesmyslné. Stěžovatel je toho názoru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo zcela v dispozici orgánů státu, aby se s restitučním nárokem stěžovatele vypořádal v přiměřené, nejvýše však zákonné lhůtě (do 1. 6. 1991 a nikoliv až za třináct let. Stěžovatel neměl v době podání žaloby (2004) dostatečné informace o výši škody. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, podle něhož je povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Ochrana vlastnického práva stěžovatele by měla být posílena i tím, že se jednalo o specifický restituční vztah mezi stěžovatelem a státem, v němž stát rozhodoval a vůči stěžovateli působil ve vrchnostenském (mocenském) postavení. Podle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR. III. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Namítá-li stěžovatel, že námitka promlčení vznesená žalovaným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, pak z ani z napadených rozhodnutí ani z textu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uplatnil tuto námitku již v řízení před obecnými soudy. Neumožnil jim tak se touto námitkou zabývat a pro Ústavní soud je již tato námitka nepřípustná. Napadá-li stěžovatel způsob výpočtu náhrady, tj. že obecné soudy krátily žalovanou částku s ohledem na promlčení, jedná se dle náhledu Ústavního soudu čistě o otázku podústavního práva, jehož výklad mu v zásadě nepřísluší. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.