I.ÚS 2905/07
V PLATNOSTI- OS Pardubice 10 C 228/2000
- ÚS I.ÚS 2905/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky. Soud konstatoval, že nárok na řádné doručení rozhodnutí je základním právem, avšak jeho porušení neodpovídá podmínkám pro přípustnost ústavní stížnosti. Stěžovatel měl možnost podat odvolání nebo dovolání proti rozsudku, který se vztahoval na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Ústavní soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny jiné prostředky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. R. P., zast. Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, sídlem Dvořákova 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17.7.2007, č.j. 10 C 228/2000-545, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel, s odvoláním na porušení základních práv, požaduje zrušení shora uvedeného rozsudku ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Porušení základních práv spatřuje v nesprávném postupu soudu I. stupně, který mu neumožnil účast na jednání, a ve vyznačení doložky právní moci na napadeném rozsudku, ač dle jeho názoru nejsou splněny podmínky pro vyznačení doložky, neboť stěžovatel se v době doručení nacházel prokazatelně mimo trvalé bydliště a nedošlo tak k řádnému doručení rozsudku. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z předložených listin je zřejmé, že podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je tvrzení o tom, že rozsudek soudu I.stupně mu nebyl řádně doručen; z čehož vyplývá, že takový rozsudek ani nemohl nabýt právní moci. Za této situace stěžovatel měl možnost v okamžiku, kdy se o rozsudku dozvěděl, podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek a v něm uplatňovat i další námitky, které učinil součástí ústavní stížnosti. Sám stěžovatel přiznává, že ústavní stížnost podává z procesní nutnosti, ač by mohl s jistým stupněm pravděpodobnosti předvídat úspěšnost odvolání nebo dovolání (str. 5). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2008 Ivana Janů soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.