I.ÚS 2951/21
V PLATNOSTI- VS Praha 6 Cmo 233/2018-968
- NS 27 Cdo 2319/2020
- ÚS I.ÚS 2951/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výsledkem řízení, ale posoudil, že napadená rozhodnutí neobsahují porušení ústavních práv. Nejvyšší soud správně odmítl dovolání jako nepřípustné, což nevykazuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Výsledkem bylo, že žádné závažné porušení ústavních práv nebylo zjištěno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrdiny, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2319/2020-1059 ze dne 25. 8. 2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 233/2018-968 ze dne 28. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 43 Cm 134/2008-921 ze dne 18. 6. 2018 (dále také "rozhodnutí nalézacího soudu") uložil stěžovateli jakožto žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 294 875,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vrchní soud v Praze (dále také "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem č. j. 6 Cmo 233/2018-968 ze dne 28. 11. 2019 rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením č. j. 27 Cdo 2319/2020-1059 ze dne 25. 8. 2021 odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh celého řízení a stručně řečeno uvádí, že Vrchní soud v Praze porušil v předmětném řízení velmi závažným způsobem procesní zásady vyplývající z práva na spravedlivý proces a to tím, že zvýhodnil postupnou řadu žalobců, jimž bylo umožněno žalobu rozšiřovat i po extrémně dlouhé době a stěžovateli - již tak znevýhodněnému později konstatovaným principem objektivní odpovědnosti - byla svévolně odmítnuta námitka promlčení a zároveň znemožněna procesní obrana. Tento vadný postup posléze nenapravil ani Nejvyšší soud, kterému vyčítá selektivní a formalistický přístup při posouzení dovolacích námitek. Dle názoru stěžovatele tak postupem soudů došlo nejen k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ale k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná. Ústavní soud konstatuje, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241 občanského soudního řádu a ve vazbě na § 237 občanského soudního řádu vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Ústavní soud uvádí, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč stěžovatelem otevřené otázky přípustnost dovolání nezakládají a proč tedy nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit ani v rozhodování Vrchního soudu v Praze, který se v napadeném rozsudku řádně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a své rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnil v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany nadepsaných soudů, zjištěno nebylo. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2022 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.