I.ÚS 2989/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti 1/ nezletilého J. M., 2/ nezletilého J. M., obou zastoupených matkou M. M., právně zastoupeni Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 8 To 183/2013, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jím měla být porušeno jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"); tím mělo být porušeno i ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně ve věci, ve které stěžovatelé vystupovali jako poškození, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 1 T 28/2012 a nově dle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obžalovaného R. M. (otce stěžovatelů) zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. ZT 441/2011 pro skutek, v němž byl spatřován zločin pohlavního zneužití dle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, vydírání dle ustanovení § 175 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte dle ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se uvedený skutek stal.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud při projednání věci porušil zásadu bezprostřednosti a přímosti trestního řízení (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť dospěl k jiným skutkovým zjištěním než nalézací soud, ovšem důkazy, na kterých jsou tato skutková zjištění založena, při veřejném zasedání (opětovně sám) neprovedl. Nadto stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se řádně nevypořádal s jejich námitkami akcentujícími nedostatečnou odbornost znalkyně PhDr. Barbary Koláčkové, jež vypracovala odborný posudek, z jehož závěrů krajský soud v podstatném rozsahu vycházel při svých skutkových zjištěních.

4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Ústavní soud se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelé jsou aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti v tom smyslu, zda byli účastníky řízení, ze kterého vzešlo jimi napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

7. Stěžovatelé figurovali v předmětné věci jako poškození. Jakkoli Ústavní soud respektuje, že poškozený (viz též ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu) disponuje širokou paletou procesních práv přiznaných mu trestním řádem, zároveň nespouští ze zřetele ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 N 87/22 SbNU 227), a proto připouští, že poškozený může dle ustanovení § 246 a § 247 trestního řádu napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 249/2000).

8. Poškozený je tedy na zákonné úrovni vybaven celou řadou práv, jejichž výkon je třeba sladit s účelem trestního řízení, kterým je podle ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Nositelem celého souboru práv na soudní ochranu je tak především osoba trestně stíhaná, nikoliv osoba v postavení adhezní strany (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004 U 53/35 SbNU 621). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod poškozeným žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu.

9. S vědomím kontextu dané věci a na základě přiměřené reflexe relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. mutatis mutandis rozhodnutí ze dne 16. 2. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice a rozhodnutí ze dne 25. 7. 2013 ve věci Kummer proti České republice) Ústavní soud nicméně dovodil, že stěžovatelé jsou v projednávané věci aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti potud, že sice nemohou požadovat odsouzení obžalovaného, tedy nemají nárok na konkrétní výrok trestního soudu, jsou však oprávněni žádat, aby trestní řízení proběhlo v souladu se zákonnými požadavky, pročež mohou požadovat i omezený ústavněprávní přezkum, jenž musí zahrnovat zjištění, zda dané trestní řízení proběhlo ústavně konformním způsobem v tom smyslu, zda orgány činné v trestním řízení (včetně ve věci rozhodujících obecných soudů) splnily požadavek účinného vyšetřování trestním oznámením identifikované (byť i jen údajné) trestné činnosti.

10. Prizmatem v předchozím odstavci naznačených kritérií ústavněprávního přezkumu posuzované věci ovšem Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu žádné ústavněprávně relevantní deficity neshledává, neboť odvolacím soudem bylo ústavní stížností napadené zprošťující rozhodnutí řádně odůvodněno, a to i v tom smyslu, že je z něj - přezkoumatelně - zřejmé, proč soud druhé instance ve své podstatě vyšel právě ze (stěžovateli oponovaných) závěrů znaleckého posudku PhDr. Barbary Koláčkové, jež hodnotil striktně v souvislosti se závěry dalších na řízení zúčastněných znalců (MUDr. Hájkové, PhDr. Langové Šindelářové, MUDr. Schejbalové) a ostatně i se závěry stěžovateli dovolávané znalkyně PhDr. Jitky Horké (viz str. 5 napadeného rozsudku).

11. Ústavní soud proto uzavírá, že právní závěry vyjádřené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelé s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud proto návrh stěžovatelů dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vhledem k výše uvedenému hodnocení rozhodných skutečností odmítl posuzovanou ústavní stížnost, aniž by přikročil k ustanovení kolizního opatrovníka stěžovatelům, kteréhožto by v souvislosti se zjevně opačnými zájmy obou jejich zákonných zástupců na výsledku řízení o ústavní stížnosti bylo třeba v případě meritorního projednání věci stěžovatelům ustanovit.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 26. května 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu