I.ÚS 3/95
V PLATNOSTI- VS Praha 2 Cdo 73/94
- ÚS I.ÚS 3/95
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o neplatnosti kupních smluv bylo správně odůvodněno. Soud se opřel o § 39 občanského zákoníku, podle něhož byly smlouvy neplatné kvůli zákazům v platných právních předpisech. Nebytové prostory nebyly považovány za samostatnou věc, protože tvořily součást domu. Stěžovatelé neměli právní zájem na určení vlastnického práva, protože jejich nárok nebyl zákonem chráněn.
Rubrum
I. ÚS 3/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B.K. a B.K., obou zastoupených advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 73/94, ze dne 25. 10. 1994, o určení vlastnického práva, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků: T L., jako právního nástupce BH, a MUDr. J.S. a I.K., t akt o : Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
: Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek, Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 73/94, ze dne 25. 10. 1994, 1 jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů uplatněné proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 1993, sp. zn. 9 Co 289/93. Citovaným rozhodnutím bylo potvrzeno prvoinstanční zamítavé rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7 C 1113/92, ze dne 6. 5. 1993, přičemž ve výroku potvrzujícího rozsudku byla vyslovena přípustnost dovolání. Předmětem řízení byla žaloba navrhovatelů na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám v domě v L. Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v uvedené občanskoprávní věci o určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívají se, že rozhodnutími obecných soudů je jim odpíráno právo vlastnit majetek. Poukazují na to, že vlastnictví k bytu i nebytovým prostorám v domě v L. nabyli na základě kupních smluv z roku 1989 a 1990. Kupní smlouva z 27. 2. 1990 pak byla sepsána formou notářského zápisu, proto státní orgán měl být garantem zákonnosti zvoleného postupu prodeje. Dále namítají stěžovatelé, že dle jejich názoru lze posuzovat místnosti nesloužící k bydlení jako samostatnou věc ve smyslu ustanovení § 118 o. z. V takovém případě podle stěžovatelů, pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo lze jej uskutečnit. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám. Tato polemika je zcela shodná s tvrzeními obou navrhovatelů v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. uplatnili žalobu na určení, že jsou vlastníky třípokojového bytu v prvním patře, dvou místností nesloužících k bydlení v přízemí a ze 65 procent 2 společných prostor domu č. 398 v L. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dovodili z výsledku sporu, který proběhl u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7C 124/91. V této věci bylo vyhověno žalobě MUDr. S. a I.K., proti BH na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Žalovanému v tomto sporu byla stanovena povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání právě těch prostor, které byly prodány oběma stěžovatelům v roce 1989 a 1990. Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7C 124/91, ze dne 2. 6. 1992, nabyl právní moci 7. 10. 1992. Oba stěžovatelé v tomto řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného. V důsledku výsledku citovaného sporu vznikl na straně stěžovatelů naléhavý právní zájem na určení jejich vlastnického práva. V řízení bylo zcela nesporně prokázáno, že v domě čp. 398 v L., nebytové prostory, které koupili stěžovatelé kupní smlouvou z 27. 2. 1990, užíval V., a. s. Tyto nebytové prostory do 30. 6. 1992 sloužily jako archív a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené dle § 438 HZ a vyhl. č. 156/1975 Sb., o přenechání nebytových prostor do dočasného užívání. V., a. s., takto užíval uvedené prostory od 1. 1. 1972. Před tímto datem od 1. 3. 1958 užíval prostory bývalý MěNV L., a to podle § 5 v1. nař. č. 15/1959 Sb. a vyhl. min. financí č. 88/1959 Ú.1. o opatřeních, týkajících se některých věcí, užívaných OSS. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1961 bývalého ONV ve S., sp. zn. Fin/3-700/1961, přešly nemovitosti zapsané ve vložce č. 398 pro k. ú. L. do vlastnictví čs. státu do správy bývalého MěNV. Stěžovatelé se domáhali určení svých vlastnických práv žalobou u Okresního soudu ve Svitavách. Ten však rozsudkem ze 6. 5. 1993, č.j. 7 C 1113/92-21, žalobu v celém rozsahu zamítl a uvedl, že kupní smlouvy, o které se stěžovatelé opírají, jsou neplatné. Pokud jde o uvedený byt v tomto domě, byla smlouva shledána neplatnou podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 3 Sb., neboť v domě se nacházely nebytové prostory, které jako archív využíval V., a. s. Druhá kupní smlouva pak byla shledána neplatnou, neboť vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě (§ 7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zákona č. 30/1978 Sb.) K odvolání stěžovatelů potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu, který dovodil, že žalobci sice vzhledem k registraci kupních smluv BSN byli v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli sporných místností (a to až do právní moci rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 2. 6. 1992, č. j. 7 C 124/91-20, kde vystupovali jako vedlejší účastníci), nicméně oprávněná držba žalobců netrvala 10 let, a proto nemohli nabýt vlastnického práva vydržením. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Vrchní soud v Praze v dovolacím řízení však potvrdil stanovisko krajského soudu při posuzování platnosti kupních smluv. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatelé pak i ve své ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, a to přípisem z 23. 2. 1995, který poukázal na to, že rozhodnutí BSN ohledně registrace kupní smlouvy nezakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k řízení o vyslovení neplatnosti registrované smlouvy. Ve zbytku pak odkázal Vrchní soud v Praze na obsah svého dovolacího rozhodnutí. Závěrem navrhl ústavní stížnost zamítnout. T L, se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti přípisem z 28. 2. 1995, v němž se zcela ztotožnily se závěry rozhodnutí obecných soudů, a navrhly ústavní stížnost zamítnout. Dne 18. 3. 1996 se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti i obě zbývající vedlejší účastnice, zdůraznily, že se osobně řízení před Ústavním soudem nezúčastní, a proto si ani nezvolily právního zástupce. Ztotožnily se se závěry obecných soudů a navrhly ústavní stížnost zamítnout. 4 II. Kupní smlouva, týkající se bytu, byla uzavřena 28. 6. 1989 a téhož dne byla registrována. Kupní smlouva, týkající se nebytových prostor, byla uzavřena 27. 2. 1990 a rovněž téhož dne registrována. Dle § 1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. z prodeje do osobního vlastnictví jsou vyloučeny byty v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané tzv. SO nebo domovní vybavení, sloužící i jiným subjektům, než uživatelům bytů v příslušném obytném domě. Dle § 7 odst. 3 zák. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě. Právě proto, že prokazatelně v době uzavření obou kupních smluv (1989, 1990) nebytové prostory v domě užívala organizace V., a. s., nebylo lze platně tyto kupní smlouvy uzavřít, a to s poukazem na shora citované právní předpisy. Obě kupní smlouvy z toho důvodu je nutno posuzovat jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 o. z. Tento závěr zcela jednoznačně vyplynul i z dovolacího řízení, jehož výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Toto rozhodnutí správně poukazuje na podstatu celého sporu, jímž je posouzení platnosti kupní smlouvy podle právního předpisu platného v době, kdy byla tato smlouva uzavřena. Zcela správně rovněž dovolací soud dovodil, že převody majetku do vlastnictví občanů upravoval v době uzavření kupních smluv zák. č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník), a to konkrétně v ustanovení § 69 odst. 3 tak, že "...jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy...". Těmito prováděcími předpisy tehdy byly shora citovaný zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. a vyhl. č. 47/1978 Sb. Mylně tedy dovozují stěžovatelé, že pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo možno jejich převod uskutečnit. Stejně mylný je i pokus stěžovatelů interpretovat nebytový prostor jako samostatnou věc v právním slova smyslu. V daném případě je nesporné, že nebytové prostory tvoří součást domu a jsou tedy z právního hlediska součástí věci, jejíž osud sdílejí. S poukazem na tato shora uvedená zjištění vyvodily obecné soudy správný právní závěr, pokud nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám a s odkazem na ustanovení § 39 o. z. dovodily absolutní neplatnost obou kupních smluv uzavřených stěžovateli. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Vrchního soudu v Praze), totiž že jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak i dovolací soud, zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádaly. Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součásti pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že kupní smlouvy uzavřené navrhovateli jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 o. z. Nemůže proto obstát navrhovateli tvrzený odkaz na rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7 C 1113/92, svědčí o tom, že obecné soudy při 6 rozhodování sporu na základě občanského zákoníku, zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. a vyhl. č. 47/1978 Sb., respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Z uvedených důvodů nezbylo ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 19. srpna 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.