Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 30/02

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2003-02-04 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2003:1.US.30.02

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a jejich rozhodnutí neporušilo žádné základní právo stěžovatele. Návrh na delegaci řízení k jinému soudu Ústavní soud nemohl uskutečnit, protože nemá pravomoc přesahovat rámec zrušení nebo zákazu porušení. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem je možná jen za splnění dalších zákonných podmínek.

Rubrum

I. ÚS 30/02 Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 463/2001, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 7 C 79/99, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 463/2001, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 7 C 79/99. Naposled uvedeným usnesením zastavil okresní soud řízení ve věci stěžovatelovy žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy a stanovil mu povinnost zaplatit žalované B. K. náklady řízení ve výši 100,- Kč. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel uvedl, že prožil "dvanáctiletou anabázi" v souvislosti se soudním sporem, týkajícím se vyklizení místností v domě, ve kterém měl právo doživotního užívání bytu. Když nakonec dovedl soudní spor do vítězného konce, jeho sestra B. K. dům prodala a na nabyvatele prý "nepřevedla závazek doživotního užívání bytu vůči stěžovateli", ač se k tomu údajně smluvně zavázala. Stěžovatel kupní smlouvu, kterou B. K. převedla vlastnictví k předmětnému domu v Lanškrouně na S. V., napadl soudní žalobou. Posléze však B. K. smlouvu se souhlasem S. V. zrušila a dům převedla další kupní smlouvou na manžele B. Tím podle stěžovatele ztratili B. K. a S. V. pasivní legitimaci ve sporu, který proti nim vedl, a tudíž vzal svoji žalobu zpět. Stěžovatel je toho názoru, že protistrana účel sporu zmařila, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně však rozhodl, že náhradu nákladů má hradit stěžovatel a odvolací soud napadeným rozhodnutím toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel považuje takové rozhodnutí za nespravedlivé. Dále zpochybnil nezávislost a nestrannost Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, když v této souvislosti upozornil na svůj konflikt s předsedou tohoto soudu JUDr. J. B. (který prý nazval stěžovatele pejorativně "bláznem"), na nějž podal stížnost ministru spravedlnosti, a navrhl ve své věci z důvodu objektivnosti řízení delegaci vhodnou k Městskému soudu v Brně, což však bylo Nejvyšším soudem údajně zamítnuto. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl zamítnutí stěžovatelova návrhu. Rovněž Okresní soud v Ústí nad Orlicí stručně konstatoval, že v dané věci postupoval v souladu s platnými procesními pravidly a že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. II. Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V petitu návrhu, kterým je Ústavní soud vázán, stěžovatel požaduje zrušit napadená usnesení obou soudů, kromě bodu I. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (zastavení řízení). Ústavní stížnost tak, jak vyplývá i z jejího odůvodnění, směřuje v podstatě pouze do rozhodnutí o nákladech řízení. V tomto směru však Ústavní soud nezjistil žádné pochybení v postupu a rozhodnutí obecných soudů, natož zásah do jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a to bez ohledu na to, že jde o bagatelu, která svým významem k Ústavnímu soudu vlastně nepatří. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly soudy obou stupňů v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily tak žádná stěžovatelova základní práva. Zásah Ústavního soudu proto s odvoláním na shora uvedené není možný. Co se týče dalších stěžovatelových návrhů, resp. tvrzení, nutno pouze stručně konstatovat, že Ústavní soud by - ani kdyby ústavní stížnost shledal důvodnou, k čemuž nedošlo - nemohl "nařídit v projednávané věci delegaci vhodnou k jinému okresnímu soudu". Ústavní soud totiž, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí zruší, nebo, pokud porušení spočívalo v tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému orgánu v tomto porušování pokračovat a přikáže mu, pokud je to možné, obnovit stav před porušením (ust. § 82 odst 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). K požadované náhradě nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem postačí odkázat na ust. § 83 citovaného zákona, podle kterého je o uvedené žádosti možno za splnění dalších zákonných předpokladů uvažovat jen pokud není ústavní stížnost odmítnuta. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 4. února 2003 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (26)