I.ÚS 301/05
V PLATNOSTI- VS Olomouc 1 To 13/2005
- ÚS I.ÚS 301/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její nárok na zrušení rozsudku byl zjevně neopodstatněný. Stížnost se týkala délky trestního řízení, avšak soud uznal, že zásah do práva na přiměřenou dobu řízení nebyl aktuální, protože řízení bylo již pravomocně ukončeno. Ústavní soud zdůraznil, že jeho rozhodnutí má smysl pouze v případě aktuálního „jiného zásahu“ orgánu veřejné moci, což v tomto případě nebylo splněno. Soud se opřel o § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a konstatoval, že návrh na zrušení rozsudku nelze vyhovět.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. J., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Husova 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 To 13/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností se Ing. T. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V záhlaví uvedeným rozsudkem vrchní soud, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2003, čj. 50 T 17/2001 - 3425, v odsuzující části výroku a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Za to ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a zařazením do věznice s ostrahou. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že trestní řízení proti jeho osobě trvalo více než devět let, tzn. že jeho trestní věc nebyla projednána v přiměřené době, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Na délku trestního řízení upozorňoval krajský i vrchní soud. Obecné soudy však tuto skutečnost neakceptovaly. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), zakotvených v čl. 38 odst. 2 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle těchto ustanovení má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve judikoval, že při zkoumání práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníka, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětného sporu (srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, díl II., C. H. Beck, 1999, str. 117). V daném případě přiměřenost délky zkoumal vrchní soud, jako soud odvolací, a dospěl k závěru, že tresty odnětí svobody uložené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, čj. 50 T 17/2001 - 3425, jsou nepřiměřeně přísné, a to zejména s ohledem na dobu, kdy byla trestná činnost spáchána (rok 1994) a celkovou délku trestního řízení. Proto tento rozsudek částečně zrušil v odsuzující části výroku. V odůvodnění dále uvedl, že délka trestního řízení, přesahující období deseti let, nutně musela najít odraz i v otázce právního následku trestní odpovědnosti stěžovatele, a to i z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku zohlednil délku trestního řízení v ukládané sankci (str. 22 rozsudku vrchního soudu). Z uvedeného je patrno, že vrchní soud se přiměřeností délky trestního řízení zabýval a tato skutečnost se odrazila ve výroku o trestu. Navíc stěžovatel podal ústavní stížnost ve fázi, kdy je trestní řízení již pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích, resp. o nepřiměřené délce trestního řízení, není za této situace aktuální. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí ústavní stížnost, ohledně délky řízení, směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci, tzv. jinému zásahu. Není-li "jiný zásah" orgánu veřejné moci aktuální, postrádá zásah Ústavního soudu učiněný ex post rozumný smysl. Výrok "zakazující orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval" by byl při neaktuálnosti "jiného zásahu" orgánu veřejné moci nadbytečný, neboť by nebylo co zakazovat. V daném případě však ústavní stížnost nesměřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ale proti rozhodnutí obecných soudů. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, již z logiky věci vyplývá, že Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. nepřiměřené délky trestního řízení) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V projednávané věci však tento typ výroku nepřipadá v úvahu, jelikož trestní řízení již bylo pravomocně ukončeno a Ústavní soud nemá možnost stěžovatele kompenzovat. Navíc stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí, kterému by však, s ohledem na shora uvedené, nemohlo být vyhověno ani při aktuálnosti "jiného zásahu". Pro úplnost je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům v trestním řízení, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§ 157a trestního řádu, § 170 písm. a), § 174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů]. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.