I.ÚS 3023/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Kulveita, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4492/2014-298 ze dne 8. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Antonína Vondruše, 2) Marie Vondrušové, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Vedlejší účastníci se v řízení před Okresním soudem v Jindřichově Hradci domáhali na stěžovateli zaplacení částky 456 020 Kč mimo jiné z titulu bezdůvodného obohacení. Z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že vedlejší účastníci mínili stěžovateli prodat rekreační chatu za cenu 5 500 000 Kč. V této souvislosti mu umožnili chatu bezplatně užívat, avšak za podmínky, že kupní cena bude řádně zaplacena. V průběhu času vedlejší účastníci od záměru ustoupili a vyzvali stěžovatele, aby chatu opustil a vrátil jim klíče. To stěžovatel učinil a vedlejší účastníci mu vrátili zálohu na kupní cenu ve výši 750 000 Kč (v části dobrovolně, v části na základě rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci). Okresní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že sice odpadl právní důvod, pro který stěžovatel chatu užíval, v době jejího užívání však tento důvod existoval. Nemohlo tedy jít o bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu okresní soud žalobu v převážné části 422 020 Kč zamítl.

2. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 422 020 Kč. Dospěl k závěru, že pro věc je zásadní podmínka zaplacení plné kupní ceny, za níž stěžovatel a vedlejší účastníci bezplatné užívání chaty sjednali. Ve věci nebylo pochyb o tom, že tato podmínka splněna nebyla - stěžovatel plnou kupní cenu nezaplatil. Zároveň stěžovatel akceptoval návrh vedlejších účastníků na zrušení původního záměru prodeje chaty. Za toho stavu odpadl důvod pro bezplatné užívání chaty a bylo namístě, aby stěžovatel vydal bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Neztotožnil se se stěžovatelem v tom, že by rozhodnutí záviselo na posouzení účinků dohody o zrušení nesplněného závazku (prodej chaty), neboť pro věc je podstatná dohoda o bezplatném užívání chaty podmíněná zaplacením kupní ceny chaty. Sešlo-li ze zamýšleného prodeje, odpadl právní důvod pro bezplatné užívání. Otázku bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, pak odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací činností dovolacího soudu.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že mezi jím a vedlejšími účastníky došlo k uzavření dohody o bezplatném užívání, která byla zrušena jejich vzájemnou dohodou. Zrušení takové dohody může vyvolávat právní účinky toliko do budoucnosti. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru o odpadnutí právního důvodu užívání chaty, implicitně vychází z toho, že dohoda o zrušení dohody o bezplatném užívání vyvolává právní účinky od počátku. Jde přitom o právní otázku, nikoliv skutkovou otázku, Nejvyšší soud ji proto měl projednat.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na posouzení účinků zrušení dohody o bezplatném užívání a zda byla tato otázka posouzena řádně. Věcně pak stěžovatel uplatnil totožnou argumentaci jako v dovolacím řízení.

7. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

8. V souzené věci Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že závěry odvolacího soudu nespočívají na hodnocení účinků dohody podle § 572 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 (ať už dohody o zrušení závazku budoucího prodeje chaty, či závazku umožnit bezplatné užívání), ale na hodnocení podmínky zaplacení kupní ceny, se kterou byla dohoda o bezplatném užívání chaty spjata. Pokud stěžovatel existenci této podmínky ve své argumentaci přehlíží (což činil nejen v ústavní stížnosti, ale též v dovolání), je namístě závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel svou argumentaci založil na vlastní, jednodušší verzi skutkového stavu.

9. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).

10. Napadené rozhodnutí se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádalo: jsou z něj patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům právě ve věci stěžovatele. Z hlediska ústavně zaručených hmotných práv pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně by závěry Nejvyššího soudu neměly odpovídat okolnostem věci. Stěžovatel déle než rok bezplatně užíval chatu vedlejších účastníků, aniž by byl naplněn původní předpoklad, který byl základem pro dohodu o bezplatném užívání. Za tohoto stavu, jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, je závěr o povinnosti stěžovatele uhradit obvyklé nájemné přiléhavý. Zásadní skutečnosti, které by tuto povinnost zpochybňovaly, přitom stěžovatel ani netvrdil, ani neplynou ze spisu okresního soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu