I.ÚS 3026/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Emanuela Slámy, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 603/2023-118 ze dne 27. 9. 2023, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 188/2022-88 ze dne 14. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace M & M reality holding a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V červnu 2020 stěžovatel jako zájemce uzavřel s prodávajícím a realitní kanceláří (vedlejší účastnicí) smlouvu, ve které se zavázal realitní kanceláři zaplatit 60 000 Kč pro účely blokace prodávané nemovitosti pro stěžovatele. Z koupě nemovitosti nakonec sešlo. Stěžovatel se domáhal žalobou u civilních soudů proti realitní kanceláři zaplacení uvedené částky, kterou jí pro účely blokace uhradil.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") uložil rozsudkem č. j. 65 C 216/2020-47 ze dne 1. 2. 2022 realitní kanceláři povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že sjednaná povinnost zaplatit blokační částku je ve skutečnosti sjednáním smluvní pokuty pro případ, že smlouva nebude uzavřena z důvodu na straně stěžovatele. Jelikož smluvní pokuta nebyla podložena hlavním závazkem mezi stěžovatelem a realitní kanceláří, nýbrž hlavním závazkem mezi stěžovatelem a prodávajícím, je takové smluvní ujednání neplatné (§ 580 a § 588 občanského zákoníku). Stěžovatel ve smluvním vztahu s realitní kanceláří vystupoval jako spotřebitel; ujednání o smluvní pokutě založilo významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran. Podle nalézacího soudu bylo zároveň prokázáno, že neuzavření smlouvy nelze stěžovateli přičítat k tíži, neboť realitní kancelář ani prodávající nebyli schopni jednoznačně doložit existenci legálního zajištění odtoku odpadních vod (jímky) u prodávané nemovitosti. Za této situace od stěžovatele nebylo spravedlivé očekávat, že kupní smlouvu uzavře.

4. Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že dohodou o blokační úhradě nelze hodnotit jako dohodu o smluvní pokutě, jelikož z obsahu uzavřené smlouvy vyplývá, že tato platba představuje úhradu provize realitní kanceláři za přesně dohodnutých podmínek. Smluvní ujednání podle odvolacího soudu není neplatné a ani nezakládá významnou nerovnováhu v neprospěch stěžovatele - spotřebitele (ujednání má protipól v blokaci nemovitosti a v ujednání o smluvní pokutě v neprospěch realitní kanceláře). Neuzavření kupní smlouvy lze zároveň přičítat k vině stěžovateli, kterému bylo již při prohlídce nemovitosti sděleno, že jímka se u nemovitosti nachází, není však známo, v jakém konkrétním místě a jaký je její stav; stěžovatel však i přes tuto nejistotu smlouvu uzavřel bez jakékoliv výhrady.

5. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele jako vadné, protože stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spočívá splnění předpokladu přípustnosti dovolání.

6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť nepředvídatelně změnil prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu, aniž by stěžovatele řádně poučil o změně právního názoru podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, takže nemohl nic dalšího tvrdit ani navrhnout další důkazy k prokázání svého nároku. Stěžovatel již před nalézacím soudem navrhoval provést důkaz výslechem svědků, kteří byli přítomni jednání mezi ním a realitní kanceláří, v rámci něhož se realitní makléř zavázal stěžovateli po podpisu rezervační smlouvy jímku ukázat. Nalézací soud tyto důkazy neprovedl pro nadbytečnost a stěžovatel neměl prostor důkazní návrhy znovu vznést u odvolacího soudu. Zadruhé namítá, že jeho právo na spravedlivý proces porušil i Nejvyšší soud, který jeho dovolání odmítl pro vady, ač řádně předpoklad přípustnosti vymezil. V dovolání uvedl, že odvolací soud nepřípustně extenzivně rozšířil sporné smluvní ujednání, odchýlil se svým rozhodnutím od logického rozhodnutí nalézacího soudu a pojal chybná skutková zjištění; Odvolací soud zároveň rozhodl pouze na základě listinného dokumentu a neposuzoval důkazy ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel v dovolání jasně vymezil, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s otázkou, co je a není povinností zájemce a realitní kanceláře ve vztahu k úhradě blokačního poplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu proto závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Zatřetí, stěžovatel podrobně popisuje meritorní předmět sporu a vysvětluje, proč je jeho nárok důvodný [realitní kancelář jednala účelově; stěžovatel nebyl o (ne)existenci jímky informován].

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

8. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost stěžovatele přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, avšak je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

9. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na soudní ochranu.

10. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu své usnesení o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vady odůvodnil ústavně konformním způsobem. Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel v dovolání použil pouze obecné formulace, podle kterých "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak", a že "rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena"; konkrétní otázku jasně a srozumitelně neformuloval. Nejvyššími soudu lze přisvědčit v tom, že stěžovatelem uváděné výhrady k rozsudku odvolacího soudu spočívaly ve zpochybnění úplnosti či správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů ohledně informovanosti zájemce o ne-existenci jímky. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní právní otázku, kterou měl Nejvyšší soud k jeho dovolání (kvazi)meritorně posoudit; za konkrétně formulovanou otázku nelze považovat obecnou výtku týkající se "extenzivnosti výkladu smluvního ujednání" ze strany odvolacího soudu.

11. V části směřující proti rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku alespoň "uvážil". Jde tedy o případ, kdy je třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu je nutné uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost v odpovídající části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024 Jan Wintr v. r. předseda senátu