I.ÚS 3036/10
V PLATNOSTI- KS Brno 60 Co 377/2006-166
- NS 23 Cdo 1760/2008
- ÚS I.ÚS 3036/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala neplatnosti kupní smlouvy o nemovitosti uzavřené s likvidátorem Fondu dětí a mládeže před schválením bezúplatného převodu Poslaneckou sněmovnou. Soud se opřel o čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., podle něhož úplatné převody majetku Fondu byly možné až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Soud konstatoval, že stěžovatel opakovaně podával stížnosti se stejnou argumentací, což způsobilo zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud nepřijal žádné nové právní názory, protože rozhodnutí nižších soudů byla ústavně konformní.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Bimoset, a. s., se sídlem Praha 5, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 6. 12. 2007, čj. 60 Co 377/2006 - 166, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2010, čj. 23 Cdo 1760/2008 - 206, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně změnil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 5. 2006, čj. 6 C 285/2005 - 102, a určil, že žalobce - Česká republika, jednající Ministerstvem financí ČR - je vlastníkem označeného pozemku v katastrálním území Lutopecny. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů nejen k porušení zákona, ale i k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího i dovolacího soudu, pokud jde o interpretaci ustanovení čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže (dále jen "Fond"). Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly hmotněprávní předpisy a zmíněný článek interpretovaly striktně doslovně, aniž by se zabývaly smyslem a účelem zmíněného zákona a širšími souvislostmi dané problematiky. Z připojených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, kterým byla zamítnuta určovací žaloba České republiky (dále jen "žalobce"). Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 363/2000 Sb. mohl likvidátor Fondu přistoupit k úplatným převodům majetku ve správě Fondu až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Likvidátor Fondu porušil v případě stěžovatele zákon, pokud přistoupil k úplatnému převodu předmětných nemovitostí předtím, než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí z majetku Fondu. Kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená mezi stěžovatelem a likvidátorem Fondu, u které nebyl uvedený postup dodržen, je tedy absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Odvolací soud nadto zdůraznil, že uvedený právní názor byl již publikován v obdobných věcech i Nejvyšším soudem (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3140/2006). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Konstatoval, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí v majetku státu, uzavřených v procesu likvidace Fondu dříve, než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí ve správě Fondu, pro rozpor se zákonem, řešil již opakovaně. Nelze tedy čl. 1 bodu 5 písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb. vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Podstatou ústavní stížnosti je opětovná polemika stěžovatele s výše uvedeným výkladem článku 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel již vícekrát podal ústavní stížnosti obdobného obsahu, v nichž uplatnil totožné argumenty (viz sp. zn. IV. ÚS 2864/08, III. ÚS 2734/08, II. ÚS 1951/09, IV. ÚS 2945/09, II. ÚS 2517/10 a I. ÚS 2518/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx ). Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a objasnil, z jakých důvodů považuje právní závěry obecných soudů za ústavně konformní. Stěžovatel, přestože je s tímto názorem Ústavního soudu seznámen, opětovně podal ústavní stížnost obsahující totožnou argumentaci. Za této situace I. senát Ústavního soudu konstatuje, že ani v této přezkoumávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných v uvedených rozhodnutích odchylovat. Uzavírá, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.