I.ÚS 3038/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Mareše, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 281/2023-194 ze dne 9. 11. 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 233 250 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedených u nalézacího soudu pod sp. zn. 18 C 34/2013 a sp. zn. 26 C 3/2016, která byla spojena ke společnému projednání pod sp. zn. 18 C 34/2013. Nalézací soud rozsudkem č. j. 30 C 149/2022-136 ze dne 22. 8. 2023 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 95 250 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl; současně uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady nalézacího řízení.

2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 23 250 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že se žaloba ohledně částky 72 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Dále uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady nalézacího řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (ústavní stížností napadeným výrokem IV). Odvolací soud vyložil, že v odvolacím řízení měl stěžovatel v intencích závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 ze dne 19. 7. 2022 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) úspěch co do základu zadostiučinění ve věci sp. zn. 18 C 34/2013 a vedlejší účastnice měla úspěch co do základu zadostiučinění ve věci sp. zn. 26 C 3/2016, chybně přiznaného nalézacím soudem. Proto si účastníci podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. nesou náklady odvolacího řízení sami.

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení výroku IV v záhlaví uvedeného rozsudku; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Stěžovatel namítá, že napadený výrok je překvapivý a rozporný s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle níž, je-li ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokázaný základ nároku, postupuje soud při rozhodování o náhradě nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i jen částečně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele projevem paradoxu, neboť odvolací soud v případě nákladů řízení před nalézacím soudem respektuje konstantní judikaturu a v případě nákladů odvolacího řízení ji popírá; lze je proto označit za ostudu justice a její systémové selhání - soudkyně odvolacího senátu nejsou schopny pochopit jednoduché závěry ustálené judikatury. Odvolací soud opomíjí, že výsledkem odvolacího řízení je úspěch stěžovatele v řízení, který je kompenzován.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení (kromě nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1125/23 ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3194/22 ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1934/23 ze dne 11. 10. 2023 a sp. zn. I. ÚS 2482/23 ze dne 6. 12. 2023). Nelze totiž žalobce sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení za to, že se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem o konkrétní výši zadostiučinění, byl-li se základem svého nároku celkově úspěšný. Nepostupuje-li v takovém případě soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., aniž by zároveň náležitě vysvětlil s ohledem na konkrétní okolnosti věci z jakého důvodu, porušuje tím právo jinak úspěšného žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud předestřená východiska v nyní projednávané věci respektoval. Odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení řádně odůvodnil, že nalézací soud pochybil, přiznal-li stěžovateli zadostiučinění i za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 26 C 3/2016 (které bylo spojeno s řízením vedeným pod sp. zn. 18 C 34/2013). Nalézacím soudem přiznanou částku tak odvolací soud snížil nikoli na základě odlišné úvahy ohledně konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, ale z důvodu chybně dovozeného základu nároku (jeho části). Uzavřel-li následně odvolací soud, že za této situace si účastníci nesou náklady odvolacího řízení ve svých poměrech sami, neshledává v tom Ústavní soud rozpor se svou nálezovou judikaturou či jiné ústavně relevantní pochybení.

8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2024 Jan Wintr v. r. předseda senátu