I.ÚS 3096/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Ing. Janem Kvietokem, advokátem se sídlem Nemojany 310, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 195/2024-38 ze dne 20. 8. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 49/2022-103 ze dne 27. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Finanční úřad pro Zlínský kraj (správce daně) provedl u stěžovatelky daňovou kontrolu a doměřil jí DPH včetně penále, neboť dospěl k závěru, že neprokázala přijetí zdanitelných plnění od dodavatele. Vedlejší účastník (Odvolací finanční ředitelství, OFŘ) odvolání stěžovatelky z větší části zamítl a většinu dodatečných platebních výměrů potvrdil.

2. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí OFŘ žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Jednalo se přitom již o druhé soudní řízení v této věci. Nejvyšší správní soud dříve zrušil dodatečné platební výměry s tím, že správce daně porušil zákaz svévolného a rozdílného rozhodování. Správce daně totiž dříve vykonal daňovou kontrolu u dodavatele, ovšem v případě stěžovatelky dospěl bez řádného odůvodnění k odlišným závěrům.

3. V druhé fázi soudního přezkumu však již krajský soud, jakož i následně Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčily. Potvrdily tak závěr OFŘ, že stěžovatelka zdanitelná plnění nepřijala. Soudy odkázaly mj. na to, že v mezidobí byl pravomocně trestně odsouzen bývalý zástupce dodavatele, který se v dohodě o vině a trestu doznal, že plnění fakturovaná stěžovatelce byla fiktivní. OFŘ také dle správních soudů řádně odůvodnilo, proč dospělo k odlišným závěrům oproti původní kontrole u dodavatele, kterou vykonal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj.

4. Stěžovatelka podává proti rozsudkům správních soudů ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že doplnění dokazování provedené v odvolacím řízení u OFŘ nemělo takovou intenzitu, aby ospravedlnilo závěr zcela opačný od závěru druhého správce daně. Nebyl tedy údajně splněn požadavek, který NSS v předchozím zrušujícím rozsudku uložil OFŘ. Dále stěžovatelka namítá porušení § 115 odst. 2 daňového řádu, tedy nedostatečné seznámení s hodnocením důkazů v odvolacím řízení. Má přitom za to, že touto námitkou fakticky napadala i nedodržení závazného právního názoru NSS, a soudy tuto námitku proto měly věcně projednat, a nikoli odmítnout jako nepřípustnou. Pokud ji tímto způsobem odmítly, porušily její právo na právní jistotu a ochranu legitimního očekávání. Stěžovatelka rovněž poukazuje na nedostatky v dokazování. Klíčový svědek (zástupce dodavatele) vypovídal v daňovém řízení v roce 2015 v tom smyslu, že plnění byla skutečná, zatímco v roce 2022 uzavřel dohodu o vině a trestu a přiznal jejich fiktivnost. Stěžovatelka zpochybňuje věrohodnost pozdější výpovědi a namítá, že nebyly provedeny jí navržené svědecké výpovědi. Konečně stěžovatelka namítá, že některé její žalobní námitky byly vyřízeny ryze formálně, což samo o sobě představuje porušení práva na spravedlivý proces.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud uvádí následující.

6. Posuzovaná věc postrádá ústavní rozměr. Sama stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti shrnuje, že jádrem sporu je otázka, zda přijala zdanitelná plnění od dodavatele. Správní orgány, jakož i správní soudy se touto otázkou opakovaně a podrobně zabývaly, jejich závěry jsou logické a přezkoumatelné. Především, jak již bylo naznačeno, námitky stěžovatelky fakticky směřují k přehodnocování důkazů ve správním řízení, resp. správním soudnictví, k němuž Ústavní soud není povolán až na případy výjimečných a zjevných excesů. O žádný takový exces však v posuzované věci nejde.

7. Jedinou potenciálně ústavně relevantní otázkou je, zda orgány, resp. soudy řádně odůvodnily, z jakých důvodů dospěly k jinému závěru, než jiný správce daně při jiné související daňové kontrole. Právě na řešení této otázky se však soudy v druhé fázi řízení podrobně zaměřovaly a jejich rozsudky jsou v tomto směru podrobné, logické a celkově řádně odůvodněné bez jakýchkoli zjevných rozporů.

8. Jak správní soudy opakovaně zdůraznily, dodatečné platební výměry nestojí výhradně na doznání bývalého zástupce dodavatele, nýbrž na komplexním posouzení všech zjištěných skutkových okolností (srov. např. bod 27 rozsudku krajského soudu, bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Soudy se přitom důkladně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky ohledně věrohodnosti tohoto svědka a rovněž vysvětlily, proč stěžovatelkou navržené důkazy nemohly na jejich závěru nic změnit. Soudy navíc zdůraznily, že důkazní břemeno ve vztahu k přijetí zdanitelných plnění tížilo stěžovatelku a ta jej neunesla (srov. např. bod 29 rozsudku NSS). To je pro napadené rozsudky podstatné a stěžovatelka tento aspekt věci v ústavní stížnosti nereflektuje.

9. Kromě toho je třeba upozornit, tak jako to již učinily správní soudy, že některými z námitek stěžovatelky se správní soudy nemohly zabývat. Nemůže se jimi proto nyní zabývat ani Ústavní soud. Stěžovatelka mnohé námitky neuplatnila včas - konkrétně jde o údajné nedodržení závazného právního názoru NSS (bod 21 rozsudku NSS), námitku neprovedení svědecké výpovědi (bod 37 rozsudku NSS) či námitku účelového neprovedení navržených důkazů s ohledem na blížící se uplynutí prekluzivní lhůty (bod 55 rozsudku NSS). Co se týče údajného porušení § 115 odst. 2 daňového řádu, které s nepřípustnými námitkami rovněž souvisí, lze poukázat na to, že již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že k porušení tohoto ustanovení vůbec nemohlo dojít, neboť se na posuzovanou situaci neuplatňuje (v bodě 14 rozsudku krajského soudu). Také NSS uvedl, že krajský soud dostatečně vysvětlil, proč OFŘ nemuselo stěžovatelku seznámit s tím, s čím ji seznámilo už dříve (bod 48 rozsudku NSS).

10. Ústavní soud má tedy za to, že v napadených rozhodnutích je zcela přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněna základní podstata posuzované věci - z jakých důvodů správce daně dospěl ke svému závěru ohledně faktického neposkytnutí zdanitelného plnění, a proč se správce daně mohl odchýlit od závěrů, ke kterým dospěl jiný správce daně při jiné související kontrole.

11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu