I.ÚS 3148/07

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora ev. č. 015, IČ: 40658759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007 č. j. 27 Co 30/2007-52, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

28. června 2007 (27 Co 30/2007-52), kterým bylo pro zpětvzetí návrhu oprávněného zrušeno nařízení exekuce usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 29. dubna 2005 (11 Nc 3964/2005-8) a řízení zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudnímu exekutorovi (stěžovateli) se nepřiznává odměna a náhrada výdajů. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "EŘ"). Odvolací soud dle názoru stěžovatele svévolně a nesprávně vyložil ustanovení EŘ týkající se jeho odměny a úhrady nákladů exekuce, tím došlo k zásahu do exekutorovy nezávislosti na státu. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud k návrhu oprávněného exekuci zastavil a neuložil oprávněnému nahradit náklady exekuce stěžovateli. Obecný soud opřel své rozhodnutí pouze o tvrzení, že pověřený soudní exekutor, tj. stěžovatel, vydal exekuční příkaz, v němž označil za povinného jinou povinnou osobu s uvedením rodného čísla, než je uvedena v exekučním titulu Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním odvolacího soudu, že zavinil zastavení exekučního řízení, neboť odvolací soud nevzal v úvahu, že obecný soud v usnesení o nařízení exekuce označil povinného v rozporu s návrhem oprávněného jen jménem a adresou. Stěžovatel v exekučním příkaze označil jiného povinného shodného jména a adresy, avšak odlišného od povinného a vyhotovil exekuční příkaz na jeho starobní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal tento nesprávně označený povinný odvolání, v němž prokázal, že není osobou povinnou. Obecný soud svévolně rozhodl o nepřiznání jeho odměny podle § 52 odst. 1 EŘ, § 254 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř. se týká možnosti nepřiznání nákladů řízení zcela nebo zčásti z důvodů hodných zvláštního zřetele. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí pouze omezil na názor, že stěžovatel zavinil zastavení exekuce tím, že vydal exekuční příkaz, v němž označil jinou osobu jako povinnou, což shledává naprosto nedostatečným. Odvolací soud měl dle názoru stěžovatele aplikovat ustanovení § 11 odst. 3, resp. odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a přiznat stěžovateli odměnu ve výši 3.000,- Kč. Dále stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. II. Z obsahu ústavní stížnosti i podstatné části spisu Okresního soudu v Berouně (11 Nc 3964/2005) zaslané stěžovatelem vyplynulo, že oprávněný Technické služby Beroun v likvidaci, IČ: 64752577 podal návrh na nařízení exekuce podle platebního rozkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. června 2004 (7 C 206/2003-37) proti povinnému podnikateli P. C., podnikateli podnikajícímu jako fyzická osoba dle živnostenského zákona pod obchodním jménem P. C. - OK STAV, o zaplacení 1.746.- Kč s přísl. Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 29. dubna 2005 (11 Nc 3964/2005-8) byla nařízena exekuce na P. C. a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský. Soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský dne 5. dubna 2006 č.j. 15 EX 221/2005-44 vydal exekuční příkaz na vymožení pohledávky za povinným P. C. ve výši 1.746,- Kč s přísl. Soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský dne 24. května 2006 č. j. 15 EX 221/2005-45 vyzval povinného ke splnění závazku. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání P. C. a namítal, že nikdy nepodnikal a žádné závazky k oprávněnému nikdy neměl. Dále uvedl, že jeho syn P. C. již na shodné adrese delší dobu nebydlí a v evidenci obyvatelstva mu byl zrušen trvalý pobyt. Oprávněný (Technické služby Beroun v likvidaci, IČ: 64752577), v průběhu odvolacího řízení vzal návrh na nařízení exekuce zpět a odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil pro zpětvzetí podle § 222a odst. 1 o. s. ř. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. III. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení v exekučním příkaze označil třetí osobu za povinného (shodného jména a adresy), avšak odlišného od povinného a vyhotovil exekuční příkaz na jeho starobní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal tento nesprávně označený povinný odvolání, v němž prokázal, že není osobou povinnou. Oprávněný v průběhu odvolacího řízení vzal návrh na nařízení exekuce zpět a odvolací soud v důsledku dispozitivního úkonu oprávněného postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř., tedy rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil pro zpětvzetí. Odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 52 EŘ, § 254 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že žádný nemá právo na jejich náhradu, když nesprávně označený povinný náklady řízení nepožadoval. Pokud se jednalo o odměnu stěžovatele za výkon exekuční činnosti a náhradu výdajů soudního exekutora odvolací soud vycházel z toho, že exekutor vydal exekuční příkaz, v němž nesprávně označil povinného, proto mu odměna nenáleží. Odvolací soud za použití § 11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb. rozhodl, že soudnímu exekutorovi nenáleží odměna a dle ust. § 52 odst. 1 EŘ, § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, kdy oprávněný má právo rozhodnout o tom, zda bude exekuční řízení pokračovat. Vyjádřením této zásady je ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže to navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení. Soud je tedy povinen exekuci zastavit a není oprávněn zkoumat, z jakého důvodu byl návrh na zastavení exekuce podán. Soudy tedy nebyly oprávněny přezkoumávat tvrzení oprávněného, že nemá zájem na dalším pokračování exekučního řízení, a vyhověly bez dalšího jeho návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, což se však v dané věci nestalo. V postupu obecného soudu a jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Rozhodnutí obecného soudu jsou ústavně konformní, jedná se o aplikaci jednoduchého práva, které je ve výlučné pravomoci těchto soudů a Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 11. listopadu 2008 Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu