I.ÚS 317/05
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižšího soudu nevykazuje porušení základních práv. Soud I. stupně postupoval v souladu s právními předpisy, včetně zásady volného hodnocení důkazů. Návrh na náhradu nákladů řízení byl správně odůvodněn, neboť žaloba byla shledána nedůvodnou. Rozhodnutí nevykazuje svévolnost ani porušení práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CIPIR, spol. s r.o., se sídlem ve Sloupně 144, poště Skřivany, zastoupené Stanislavou Olšanskou, advokátkou v Praze 8, Zelenohorská 503, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 7,5 % úroku z částky 8.321,20 Kč za dobu od 29. 12. 2001 do 23. 9. 2004 a byla mu uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.300,- Kč a zaplatit státu náklady řízení ve výši 750,- Kč. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Žalovaný u ní vybral a odebral zboží - stavební materiál v celkové částce 19.894,40 Kč. Uhradil však pouze část vystavených faktur a dlužnou částku ve výši 8.321,20 Kč odmítal přes veškeré urgence uhradit. Na dlužnou částku stěžovatelka podala žalobu, o níž bylo rozhodnuto platebním rozkazem č.j. Ro 83/2003-13 ze dne 11. 2. 2003. Po podaném odporu vyslovil Okresní soud v Pardubicích svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové. Stěžovatelka namítá, že samosoudce, který případ rozhodoval, stále zpochybňoval právní zastupování stěžovatelky zaměstnancem, i když tato skutečnost byla několikrát doložena. Při samotném jednání několikrát stěžovatelku vyzýval, aby vzala žalobu zpět, jestliže dostala uhrazenou polovinu dlužné částky. Nestandardní byl i postup při soudních jednáních, kde samosoudce jednostranně, ve prospěch dlužníka, posuzoval jednotlivé důkazy. Samosoudce posuzoval věc podle občanského zákoníku, i když ve smlouvách bylo uvedeno identifikační číslo dlužníka, který je sám sdělil a trval na tom, aby bylo uvedeno na fakturách. Ve věci mělo být jednáno podle obchodního zákoníku. V jednotlivých jednání žalovaný tvrdil stále další a další skutečnosti, které stěžovatelka vždy vyvrátila. Na základě toho žalovaný v průběhu řízení uhradil dlužnou částku a stěžovatelka z tohoto důvodu vzala žalobu co do požadované částky zpět a dále požadovala jen příslušenství. Samosoudce opět několikrát požadoval, aby se vzdala těchto nároků. Stěžovatelka však na nich nadále trvala, takže samosoudce napadeným rozsudkem návrh na zaplacení požadovaného příslušenství zamítl a ještě jí uložil náhradu nákladů řízení. Vzhledem k ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. jí byla vzata možnost odvolání. Stěžovatelka tvrdí, že ve sporu měla plný úspěch, a proto jí měl soud přiznat i "veškeré náhrady". Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že - vzhledem k informacím z dosavadní své úřední činnosti - požadoval, aby stěžovatelka doložila, v jakém postavení ji JUDr. J. R. zastupuje. Po sdělení, že JUDr. R. ji zastupuje jako její zaměstnanec, požadoval předložení dokladu zakládajícího pracovněprávní poměr. Spokojil se však s písemným potvrzením stěžovatelky o pracovním poměru JUDr. R.. Dále uvedl, že opakovaně v průběhu řízení postupoval ve smyslu § 99 odst. 1 o.s.ř., tedy snažil se dosáhnout smíru účastníků. V závěru jednání dne 24. 11. 2004 upozornil zástupce stěžovatelky na nutné podklady pro případné vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení. Ani v tomto případě nebyla předložena smlouva, zakládající jejich pracovněprávní vztah. Dále soud prohlásil, že v důsledku výsledku sporu, který nepovažuje za plný úspěch stěžovatelky, jí právo na náhradu nákladů nepřiznal. V ostatním pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. V replice k vyjádření Okresního soudu v Hradci Králové stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru - odlišného od názoru označeného soudu - měla ve věci plný úspěch, protože žalovaný zaplacením dlužné částky po podání žaloby uznal svůj dluh co do důvodu i výše, a proto k zamítnutí příslušenství uznané pohledávky nebyl žádný důvod. Proto jí prý přísluší i náhrada nákladů řízení. Rovněž se vyjádřila k tvrzení soudu ohledně jejího právního zastoupení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 104/2003 vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení částky 8.321,20 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení plné ceny za odběr zboží - stavební materiál. Okresní soud v Pardubicích platebním rozkazem č.j. Ro 83/2003-13 ze dne 11. 2. 2003 žalobě vyhověl. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Okresní soud v Pardubicích usnesením č.j. 16 C 6/2003-20 ze dne 13. 5. 2003 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové; věc byla dále vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 104/2003. Proběhlo několik ústních jednání, při nichž soud I. stupně vedl sporné strany k tomu, aby postupně jednotlivé skutečnosti prohlásily za nesporné. Hlavní problém, řešený ve sporu byl, zda stěžovatelka při přefakturování některých hotových výdajů prokázala tyto náklady žalovanému. V nich spočíval nedoplatek faktur. Po vyjasnění sporných položek ve fakturách sdělil žalovaný a doložil soudu, že dne 23. 9. 2004 uhradil zbývající nedoplatek ve výši 8.321,- Kč. Stěžovatelka při ústním jednání dne 24. 11. 2004 tuto skutečnost potvrdila a vzala žalobu zpět v části, v níž požadovala zaplacení uvedené částky. Žalobu na příslušenství žalované pohledávky ponechala v původním rozsahu. Okresní soud v Hradci Králové usnesením č.j. 9 C 104/2003-81 (revers) ze dne 24. 11. 2004 v této části řízení zastavil. Účastníci se vzdali práva odvolání do vyhlášeného rozhodnutí a práva na doručení jeho písemného vyhotovení (č.l. 81 revers). Žalobu o zaplacení příslušenství původně žalované pohledávky (7,5 % úrok) Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005 zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.300,- Kč a uhradit státu náklady řízení ve výši 750,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolal na vyjádření jednatele stěžovatelky, že žalovaný měl právo jak na 2% slevu z cen dodávaného materiálu - jejíž poskytování je zřejmé i z faktur, jimž stěžovatelka vyzývala žalovaného k úhradě materiálu před vznikem jejich sporu - tak i na to, aby mu stěžovatelka úhradu subdodávky prokázala. Stěžovatelka nebyla schopen prokázat, že žalovanému dříve než v průběhu řízení bezprostředně před plněním ze strany žalovaného (při jednání dne 22. 9. 2004) prokázala úhradu a cenu subdodávek. Za této situace shledal soud obranu žalovaného, jakož i jeho postup, kdy k úhradě žalované pohledávky přistoupil až v průběhu řízení, tedy poté, co mu bylo dohodnuté řádně prokázáno a splněna tak podmínka splatnosti ceny, za řádný. Soud I. stupně dále uvedl, že jestliže žalovaný plnil již následujícího dne poté, kdy mu stěžovatelka spornou výši ceny subdodávky při jednání v této věci prokázala, nelze uvažovat o nároku stěžovatele na úrok z prodlení, protože žalovaný svou povinnost k úhradě splnil bezprostředně potom, kdy stěžovatelka splnila sjednanou podmínku splatnosti ceny. Žalovaný se tak nedostal do prodlení, a proto stěžovatelce nevznikl nárok na úrok z prodlení. Soud tak dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu za úhradu skládkovného vznikl až v průběhu tohoto řízení okamžikem, kdy žalovanému prokázala výši této úhrady předložením dokladu o platbě provozovateli skládky, takže žaloba byla v této části podána předčasně. Dále soud uvedl, že shledal žalobu stěžovatelky nedůvodnou co do všech dílčích nároků. Soud proto po částečném zastavení řízení zbylou část žaloby zamítl. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení pak soud uvedl, že za okolnosti, kdy byla žaloba shledána nedůvodnou i v části, pro kterou bylo řízení již před tímto rozhodnutím zastaveno, přísluší zcela úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu jeho nákladů, které mu v souvislosti s řízením vznikly. Dále uložil stěžovatelce úhradu nákladů řízení státem, který v průběhu řízení zálohově vyplatil svědečné. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se především zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, i když směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně. Její přípustnost vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona ve spojení s ustanovením § 202 odst. 2 o.s.ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci bylo po zastavení řízení ve vztahu k žalované pohledávce rozhodováno jen o úroku z prodlení ve výši, která nedosahovala uvedeného zákonného limitu. Proti napadenému rozhodnutí nebyl opravný prostředek přípustný, a proto bylo možno podat proti němu ústavní stížnost. Ústavní soud se dále zabýval posouzením podstaty ústavní stížnosti. Jejím jádrem jsou námitky stěžovatelky proti postupu soudu I. stupně v průběhu celého řízení. Stěžovatelka v podstatě tvrdila, že soud I. stupně postupoval nestandardně a že hodnotil prováděné důkazy v její neprospěch. Konečně pak namítala, že byť měla v řízení plný úspěch, soud jí uložil povinnost náhrady nákladů řízení. Ústavní soud na základě přezkoumání předmětného spisu dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky vůči postupu soudu I. stupně nelze akceptovat ani z hlediska ústavněprávního. Soud I. stupně v celém řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nelze mu vytýkat, jestliže vedl účastníky k vyřešení sporných otázek cestou smírnou. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky týkající se údajného jednostranného hodnocení provedených důkazů v její neprospěch. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní činností obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v rámci vysloveném v ustanovení § 132 o.s.ř. Jestliže obecné soudy hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, své závěry řádně odůvodní a uvedou, o které zjištěné skutečnosti se při svém rozhodnutí opíraly, pak postupují v souladu s právní úpravou, jejich postup je ústavně akceptovatelný a není způsobilý porušit základní právo na spravedlivý proces. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se soud I. stupně v procesu dokazování náležitě řídil zásadou volného hodnocení důkazů a z uvedených hranic nevybočil. Jeho postup byl pouze aplikací běžného práva způsobem ústavně konformním a nelze v něm nalézt ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak také jednoznačně vyplývá základ rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ani v tomto rozhodnutí Ústavní soud neshledal pochybení obecného soudu a porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Ústavní soud - i vzhledem k opakovanému tvrzení stěžovatelky, které je postaveno na odlišném právním názoru - připomíná, že skutečnost, že účastník řízení má jiný právní názor než soud, který o věci rozhoduje, neznamená, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Pokud obecný soud svůj právní názor - odlišný od názoru účastníka - řádně opře o skutková zjištění a odůvodní ho v souladu s příslušnými právní předpisy, je jeho postup ústavně konformní a porušením práva na spravedlivý proces není. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení
: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2006 František Duchoň v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.