Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 3181/16

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2017-04-12 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2017:1.US.3181.16.2

Další rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 8. 11. 2016

  1. ÚS 102 VSPH 486/2016-57
  2. VS Praha 102 VSPH 486/2016-57
  3. VS Praha 104 VSPH 490/2016-52
  4. VS Praha 101 VSPH 481/2016-60
  5. VS Praha 101 VSPH 482/2016-53
  6. VS Praha 104 VSPH 479/2016-54
  7. VS Praha 104 VSPH 478/2016-57
  8. VS Praha 103 VSPH 488/2016-56
  9. VS Praha 103 VSPH 478/2016-54
  10. VS Praha 103 VSPH 489/2016-59
  11. ÚS I.ÚS 3181/16
  12. ÚS I.ÚS 3181/16

Citované zákony (3)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Lady Roubíkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 486/2016-57 ze dne 8. 6. 2016, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3181/16, ústavní stížnosti Radky Zemkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 490/2016-52 ze dne 23. 6. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3185/16, ústavní stížnosti Ing. Daniela Fuchse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 482/2016-53 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3246/16, ústavní stížnosti Pavla Hájka a Kateřiny Hájkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 479/2016-54 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3247/16, ústavní stížnosti Mgr. Vladimíra Jiráska proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 478/2016-57 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3251/16, ústavní stížnosti Jana Kobylky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 488/2016-56 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3252/16, ústavní stížnosti Michala Lenocha a Dagmar Lenochové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 478/2016-54 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3254/16, ústavní stížnosti Ing. Lukáše Petruse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 481/2016-60 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3257/16, a ústavní stížnosti Ing. Jiřího Slepičky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 489/2016-59 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3260/16, právně zastoupených JUDr. et Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha, a ve všech případech spojených s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

Ústavními stížnostmi, které splňují formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních stěžovatelů proti usnesením Městského soudu v Praze, jimiž tento soud zastavil řízení o vylučovacích žalobách stěžovatelů po jejich zpětvzetí v téže insolvenční věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 12078/2014, a uložil jim povinnost nahradit žalovanému insolvenčnímu správci náklady řízení. Vrchní soud tato rozhodnutí městského soudu jako věcně správná potvrdil. V odůvodnění usnesení o zastavení řízení Městský soud v Praze uvedl, že s ohledem na to, že stěžovatelé vzali svou žalobu zpět dříve, než začalo jednání, řízení podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zastavil. O nákladech řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žaloby byly podány nejen předčasně, ale zejména nebyly od počátku důvodné, přičemž stěžovatelé přes opakovaná upozornění soudu na bezpředmětnost sporu na svých žalobách trvali, a to až do jednání před soudem dne 8. 4. 2016. Následně, předtím než o věci samé začalo být jednáno, požádali o lhůtu ke zvážení zpětvzetí žaloby, což podáním ze dne 18. 4. 2016 skutečně učinili. Z těchto důvodů proto insolvenční soud přiznal procesně úspěšnému insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze brojí stěžovatelé téměř identickými ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé podrobně rozvedli skutkové okolnosti své věci a polemizovali se závěrem insolvenčního správce a soudů, že žaloba byla předčasná, protože nebyli o zahrnutí do podstaty vyrozuměni. Nesouhlasili ani s právním posouzením věci odvolacím soudem. K porušení práva na spravedlivý proces podle stěžovatelů došlo tím, že napadená usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející usnesení insolvenčního soudu byla vydána bez provádění dokazování, přičemž k důkazům jimi navrhovaným nebylo nijak přihlédnuto. Stěžovatelé dále namítli, že informace, z nichž ve svých odůvodněních odvolací soud i insolvenční soud vycházely, byly mylné a některé i přímo rozporné se skutečným stavem i s informacemi v insolvenčním řízení zveřejněnými. Závěrem stěžovatelé uvedli, že i při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud rozhodoval bez možnosti předložit důkazy a k důkazům se vyjádřit, a na základě nepravdivých informací. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech dále rozvedli. Usnesením č. j. I. ÚS 3181/16-12 ze dne 8. 11. 2016 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti stěžovatelů ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3181/16. Důvodem byla skutečnost, že vycházejí z totožné právní věci a jsou obsahově shodné (v popisu skutkového základu, v argumentaci o porušení základních práv i v návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí). Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Ústavní soud konstatuje, že předtím, než došlo ke spojení uvedených ústavních stížností, již rozhodl o dvou obsahově shodných ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3182/16 a sp. zn. IV. ÚS 3250/16 tak, že je usneseními ze dne 11. 10. 2016 a 3. 11. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění poukázal na tzv. objektivně bagatelní povahu věci z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv stěžovatelů, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení jejich základních práv a svobod. Současně Ústavní soud poznamenal, že z ústavní stížnosti ani z rozhodnutí odvolacího soudu žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, neplynou. Uzavřel, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna a žádné pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucího k jejich vydání nevzbuzují. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3182/16 ze dne 11. 10. 2016, které již bylo doručeno právnímu zástupci všech nynějších stěžovatelů, pak Ústavní soud blíže reagoval na některé dílčí námitky. Pro stručnost lze na argumentaci obsaženou v tomto usnesení odkázat. Ani v nyní posuzovaných věcech není důvodu se od ní odchýlit, neboť žádné relevantní rozdíly se z nich nepodávají. Za dané situace tedy Ústavní soud přikročil k odmítnutí všech ústavních stížností jako zjevně neopodstatněných podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrzích na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 12. dubna 2017 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) 182/2006 Sb.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.