I.ÚS 3220/12
V PLATNOSTI- KS Ostrava 48 T 2/2009
- VS Olomouc 1 To 40/2011
- NS 4 Tdo 480/2012
- ÚS I.ÚS 3220/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval podrobným přezkumem důkazních nálezů, protože jeho pravomoc se omezuje na kontrolu zásadních porušení ústavních práv. Námitky proti hodnocení důkazů a jejich použitelnosti nevykazovaly extrémní exces, který by vyžadoval zásah. Rozhodnutí obecných soudů byla založena na racionální argumentaci a odpovídala zásadám nezávislého soudního rozhodování.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele F. H., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, 702 00 Ostrava 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012 č. j. 4 Tdo 480/2012-80, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2011 č. j. 1 To 40/2011-9586 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2011 č. j. 48 T 2/2009-9221, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a u některých i jejich procesní použitelnost. To jednak ve vztahu k blíže označeným domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, k identifikaci daktyloskopické stopy, k identifikaci drogy a manipulaci s balíčkem, který ji měl obsahovat, a jednak potom ve vztahu k výpovědi svědka S. A. Pro tyto v návrhu blíže rozvedené důvody se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud se týče výhrad stěžovatele vztahujících se k provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další; dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz); toto se ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává. Lze dodat, že obecné soudy též v nezbytném rozsahu vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, případně jak provedené důkazy hodnotily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Ani výtky stran pochybností o procesní (ne)použitelnosti stěžovatelem kritizovaných důkazních prostředků neshledal Ústavní soud opodstatněnými, když i v tomto rozsahu se s námitkami stěžovatele obecné soudy dostatečně vypořádaly. Vlastní rozhodovací důvody, kterými na jeho (v ústavní stížnosti opětovně opakované) námitky náležitě v odůvodnění napadených rozhodnutí reagují, přitom ve svých výhradách stěžovatel jakkoli nekonfrontuje. Obsah odůvodnění Nejvyššího soudu potom výslovně nezpochybňuje ani v obecné rovině. Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], postačí za této situace shrnout, že úvahy nalézacího a odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Totéž přiměřeně dopadá i na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek navrhovatele, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.