I.ÚS 3222/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Petrou Pavelkovou, advokátkou se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 145/2025-326 ze dne 13. 8. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a B. B. (jedná se o pseudonym) a Krajského státní zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Opavě uznal obžalovaného (1. vedlejšího účastníka) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Obžalovaný poškozenou (stěžovatelku), která byla jeho partnerkou, přibližně po dobu 5 let pravidelně slovně i fyzicky napadal; např. ji fackoval, ponižoval, bil páskem, vyhrožoval, kopal vleže do zad, osočoval z nevěry atp. (podrobněji srov. skutkovou větu rozsudku okresního soudu). Obžalovaný byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 3 let. Soud mu zároveň uložil ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou. Stěžovatelce přiznal okresní soud náhradu nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím a se zbytkem požadovaného nároku (ve výši 360 000 Kč) ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Okresní soud uvedl, že jednání obžalovaného bylo nepochybně způsobilé u poškozené vyvolat pocity ponížení, strachu a bezmoci. Tyto psychické útrapy nebyly jiným způsobem odčiněny, obžalovaný se poškozené neomluvil ani neposkytl jinou satisfakci, proto je namístě odčinit nemajetkovou újmu za tyto útrapy v penězích, přičemž částku ve výši 40 000 Kč vyhodnotil jako "určitou minimální adekvátní částku". Dále soud uvedl, že pokud jde o případné vyšší plnění, výsledky hlavního líčení "neposkytují dostatečný podklad k náležitému rozhodnutí". Duševní stav poškozené v trestním řízení nebyl znalecky zkoumán, nebyla předložena ani žádná lékařská zpráva, která by potvrzovala tak hluboký zásah do duševního zdraví poškozené, jak tvrdila. Nevyřešená zůstává podle okresního soudu také otázka případného spoluzavinění poškozené, pokud byla schopna vymanit se z vlivu obžalovaného již podstatně dříve.

3. Stěžovatelka podala proti výroku okresního soudu o náhradě újmy odvolání. Krajský soud v Ostravě se vymezil proti poukazu okresního soudu na možné spoluzavinění stěžovatelky, jinak se však s jeho závěry ztotožnil. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že k přiznání náhrady nemajetkové újmy není nezbytně nutné vypracování znaleckého posudku, nicméně bez něj je objektivizace dopadů jednání na ni ztížena - nebylo prokázáno, že by u stěžovatelky došlo k rozvoji výrazně úzkostných a depresivních stavů či k rozvinutí poruchy přizpůsobení či syndromu týrané osoby nebo k posttraumatické stresové poruše. Osobní sdělení stěžovatelky v tomto směru navíc také bylo podle krajského soudu poměrně stručné (srov. především bod 13 rozsudku krajského soudu). Částku ve výši 40 000 Kč tedy krajský soud považoval za přiměřenou a srovnatelnou s jinými případy, na které rovněž odkázal.

4. Stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností. Tvrdí, že porušil její základní práva plynoucí z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Náhrada nemajetkové újmy, která byla stěžovatelce přiznána, je podle ní excesivně nízká. Není přitom pochyb, že jí jednání obžalovaného způsobilo intenzivní útrapy. Pociťování příkoří je podle stěžovatelky samotnou podstatou trestného činu, za který byl obžalovaný odsouzen. Stěžovatelka navíc poukazuje na to, že je zvlášť zranitelnou obětí a podrobněji rozvádí některá příkoří, která si ze strany obžalovaného vytrpěla - ten ji údajně např. donutil podstoupit potrat, jelikož tvrdil, že dítě počala s někým jiným, či ji přiměl nechat si vytrhnout zub, jelikož tvrdil, že v něm má zavedenou štěnici. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení poukazuje především na nálezy sp. zn. II. ÚS 3003/20, I. ÚS 1222/22 či I. ÚS 10/25. Z nich dovozuje mimo jiné, že prožití duševních útrap není třeba prokazovat znaleckými posudky. Stěžovatelka rovněž má za to, že výši nemajetkové újmy je třeba hodnotit v širších ekonomických souvislostech, které rozebírá. Nakonec stěžovatelka uplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud především s ohledem na vlastní zdrženlivost, kterou je nutno zachovávat při přezkumu konkrétní přiznané výše náhrady nemajetkové újmy v adhezním řízení. Rolí Ústavního soudu nemůže být v každém jednotlivém případě přezkoumávat, zda byl podklad pro přiznání plné požadované náhrady dán již v trestním řízení. V takovém případu by se totiž ústavní přezkum redukoval na výklad a aplikaci podústavního práva (především § 229 odst. 1 trestního řádu), k nimž Ústavní soud zásadně není povolán (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2620/21, bod 23; II. ÚS 3450/24, bod 25; III. ÚS 1473/24, bod 11; II. ÚS 3160/24, bod 16; I. ÚS 1456/25, bod 20).

6. Zdrženlivost Ústavního soudu v těchto typových věcech vyplývá primárně z toho, že většinu pochybení, ke kterým by případně došlo v adhezním řízení, lze následně napravit v řízení občanskoprávním, na které je poškozený trestním soudem odkázán. Trestní soud tím, že odkáže poškozeného na civilní řízení, nepředurčuje, jak o jeho nároku bude rozhodnuto - nezamítá jej a nejde o věc rozsouzenou (nálezy sp. zn. II. ÚS 3160/24, bod 16; I. ÚS 1456/25, bod 21).

7. Právě toto východisko je důležité i pro zde posuzovaný případ. Stěžovatelka má za to, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy je nízká. I kdyby však Ústavní soud hypoteticky s tímto hodnocením souhlasil, závěr o nízké náhradě nemajetkové újmy by byl v tuto chvíli fakticky předčasný. Podstatou napadeného adhezního výroku krajského soudu totiž striktně vzato není, že si stěžovatelka nezaslouží vyšší náhradu nemajetkové újmy, ale pouze to, že pro takové rozhodnutí v danou chvíli (ve chvíli rozhodnutí trestního soudu) nejsou dány dostatečné podklady, resp. by bylo třeba provádět další dokazování, které by podstatně protáhlo trestní řízení. V tomto směru je navíc napadené rozhodnutí řádně odůvodněno - krajský soud výslovně uvedl, že traumatizující efekt jednání obžalovaného nezpochybňuje, ale že pro přiznání vyšší náhrady nemajetkové újmy než 40 000 Kč v tuto chvíli nemá dostatečné podklady.

8. Na straně druhé nelze přehlédnout, že Ústavní soud již v minulosti několikrát adhezní výroky trestních soudů zrušil, a to právě proto, že konkrétní výši náhrady považoval za excesivně nízkou. Vzhledem k tomu, o jak nesystémový zásah ze strany Ústavního soudu jde (jak bylo popsáno výše), však k takovému rozhodnutí musí být dány obzvláště důležité důvody, typicky fakt, že Ústavní soud považuje za nutné poukázat na určitý systémový problém či protiústavní způsob argumentace trestního soudu, např. o nepřípustném obviňování oběti (tzv. victim-blaming). Ústavní soud tak v minulosti např. upozornil, že způsobení újmy s použitím léčiva na spaní je přitěžující a nikoli polehčující okolností (nález sp. zn. IV. ÚS 1323/25, bod 22). Obdobně zdůraznil, že Aspergerův syndrom nemůže být důvodem pro snížení náhrady s tím, že poškozená není plně schopna vnímat zásahy do svých práv (nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, bod 38). V jiném případě Ústavní soud odmítl závěr o tom, že poškozená přispěla k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, neboť takový závěr odpovídá typickým kritizovaným stereotypům (nález sp. zn. III. ÚS 3424/25, bod 39). Dle Ústavního soudu rovněž nemohou soudy na počáteční výpověď dítěte před policií nahlížet jako na spolehlivý důkaz o rozsahu újmy (nález sp. zn. IV. ÚS 2245/24, bod 42). Konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1222/22, na který sama stěžovatelka odkazuje, se jednalo o kombinaci faktorů, spočívající v tom, že vrchní soud za nezměněného stavu nerespektoval závazný kasační nález Ústavního soudu, přiznal excesivně nízkou náhradu újmy a komplexně neposoudil charakter újmy poškozené s přihlédnutím k jejímu postavení.

9. Z těchto a dalších nálezů by se na první pohled mohlo jevit, že Ústavní soud fakticky přezkoumává přiznanou výši náhrady nemajetkové újmy, a to optikou pouhé přiměřenosti. Tak tomu však není. Závěry citovaných nálezů je třeba vykládat v (nejen skutkovém) kontextu jejich vydání. Ústavní soud se, jak bylo popsáno výše, v těchto případech typicky snaží poukázat na určitý systémový problém ve způsobu, jakým obecné soudy přistupují k náhradám nemajetkové újmy, a tento problém současně musí mít ústavní relevanci. Není-li takový významný systémový důvod dán, Ústavní soud naopak hojně odkazuje právě na svou vlastní zdrženlivost při hodnocení toho, jaká částka se v konkrétním případě jeví být přiměřenou, a jaká nikoli.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že zde posuzovanou věc neprovází specifické okolnosti systémového ústavního významu. Protiústavním důvodem pro snížení náhrady nemajetkové újmy ve zde posuzované věci by hypoteticky mohlo být pouze přenášení odpovědnosti za újmu na poškozenou - stěžovatelku - v tomto směru se vyjádřil okresní soud. Krajský soud však tuto stereotypní úvahu okresního soudu napravil, resp. výslovně odmítl, rozhodnutí okresního soudu přezkoumal a následně dospěl k závěru, že přiznaná výše nemajetkové újmy obstojí. Rozhodnutí napadené ústavní stížností tedy nestojí na argumentu, že si poškozená za prodlužování újmy potenciálně může do jisté míry sama.

11. Při absenci systémového ústavněprávně relevantního pochybení je tedy jediným potenciálním důvodem pro zrušení napadeného adhezního výroku závěr o tom, že přiznaná částka je příliš nízká. Avšak takový závěr, postrádající onen systémový přesah, by byl předčasný, jelikož se stěžovatelka v občanskoprávním řízení může teoreticky domoci vyšší částky, jak bylo popsáno výše.

12. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje nález sp. zn. I. ÚS 10/25, podle něhož mj. nelze přijmout tezi, že jediným myslitelným podkladem pro rozhodování o adhezním nároku je znalecký posudek. Od tohoto nálezu se však zde posuzovaný případ odlišuje hned v několika rovinách. Především, v nálezu sp. zn. I. ÚS 10/25 nepřiznaly trestní soudy poškozenému žádnou náhradu újmy, a to právě s odůvodněním, že by k takovému postupu potřebovaly znalecký posudek. To se však ve zde posuzovaném případě nestalo. Stěžovatelce byla přiznána částka ve výši 40 000 Kč, a se zbytkem byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy tedy stěžovatelce určitou minimální částku přiznaly právě již z podstaty trestné činnosti a bez existence znaleckého posudku. Nález sp. zn. I. ÚS 10/25 navíc provázely zmíněné specifické okolnosti systémového významu - stěžovatelka navrhla zpracování znaleckého posudku, avšak okresní soud o tomto návrhu vůbec nerozhodl, čímž stěžovatelce fakticky znemožnil splnit podmínku, kterou sám stanovil jako nezbytnou pro přiznání nároku (význam této okolnosti potvrzuje i formulace právní věty citovaného nálezu).

13. Ústavní soud vnímá citlivost projednávané věci a potenciální závažnost újmy, která byla stěžovatelce způsobena. To však nic nemění na tom, že za daných okolností nelze označit za protiústavní pouhou skutečnost, že se stěžovatelka zbytku svého adhezního nároku bude muset domáhat u civilního soudu. Právě to je totiž hlavním důsledkem napadeného adhezního výroku.

14. V souvislosti s potenciální závažností způsobené újmy je navíc třeba zdůraznit, že Ústavní soud nemůže vycházet z těch tvrzení stěžovatelky, která nemají oporu v trestních rozhodnutích, resp. v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Donucení k potratu a další stěžovatelkou uváděné skutky představují nepochybně závažná obvinění, která by - pokud by byla obsažena ve skutkové větě trestních rozhodnutí - mohla hypoteticky ovlivnit závěr o tom, jaká výše náhrady újmy je zjevně nepřiměřená. Tak tomu však není, a proto Ústavní soud hodnotí přiznanou částku 40 000 Kč v této fázi řízení jako ústavně konformní, a to zejména s ohledem na výše uvedenou zdrženlivost a skutečnost, že stěžovatelka se může vyšší náhrady domáhat v občanskoprávním řízení. Nebude-li s jeho výsledkem spokojena, bude se moci opět obrátit na Ústavní soud - tentokráte za situace, kdy může být plně prokázán rozsah způsobené újmy a bude známa celková výše přiznané náhrady.

15. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 62 odst. 4 téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu