I.ÚS 3297/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Hány, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 26 Cdo 1631/2025-942, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2025 č. j. 68 Co 304, 305/2024-825 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. června 2024 č. j. 11 C 197/2015-669 ve znění usnesení ze dne 2. srpna 2024 č. j. 11 C 197/2015-680, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Hrabánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují i čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení, které měl na jeho úkor získat tím, že po skončení nájemního poměru účastníků užíval bez právního důvodu jeho nemovitost. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele obvodní soud v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti vycházel při svém rozhodování po změně obsazení soudu z výslechů svědků provedených před touto změnou. V tomto ohledu dokazování neopakoval ani na žádném z jednání předcházejících vyhlášení napadených rozhodnutí nesdělil podstatný obsah protokolů z jednání tak, aby se k nim mohli účastníci vyjádřit. Přestože samosoudkyně na jednání konaném dne 20. 7. 2023 zaprotokolovala, že povinnost podle § 119 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, splnila, fakticky tak neučinila. Odpovídá tomu i doba trvání jednání. K žádosti o poskytnutí zvukového záznamu z jednání bylo stěžovateli sděleno, že obvodní soud nemá zvukové záznamy k dispozici. V důsledku vady řízení bylo napadené rozhodnutí i překvapivé. Svým postupem samosoudkyně naznačila, že přinejmenším část nároku stěžovatele je oprávněná. Při jednání totiž poučila vedlejšího účastníka k doplnění tvrzení a ten tak neučinil, na následném jednání zhodnotila, že svou povinnost tvrzení nesplnil. Napadené rozhodnutí je založeno na nedostatečných důkazech.

6. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí zasahují do jeho vlastnického práva. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na nepoctivosti stěžovatele, který měl údajně svým jednáním v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti bránit vstupu vedlejšímu účastníkovi na nemovitost tak, aby ji nemohl vyklidit. Klíčové je, zda lze jednání vlastníka nemovitosti, ve které se nachází zbrojní sklad obsahující zbraně a munici podléhající zvláštnímu režimu podle zákona o zbraních, hodnotit jako nepoctivé ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pokud se v dobré víře zdržel vstupu do své nemovitosti a současně neumožnil vstup jiným osobám. Vše z toho důvodu, že se domníval, že objekt byl zapečetěn policejním orgánem a vstup do něj byl bez zvláštního veřejnoprávního oprávnění nepřípustný. Obecné soudy k tomu dostatečně nereflektovaly relevantní okolnosti věci. Stěžovatel nebyl zpraven o odpečetění a jednal tak v omluvitelném skutkovém omylu. Jako vlastník nemovitosti se cítil odpovědný za to, aby nedošlo k narušení pečeti nepovolanými osobami. Vedlejší účastník měl nadto do nemovitosti plný přístup, o čemž svědčí i důkazy.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že po změně obsazení soudu nebyl v souladu s § 119 odst. 3 občanského soudního řádu na začátku dalšího jednání sdělen obsah přednesů a v řízení do té doby provedených důkazů. Přestože i k výzvě Ústavního soudu obvodní soud uvedl, že záznam z jednání ze dne 20. 7. 2023 již k dispozici nemá a na příslušném disku, jenž je součástí spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 197/2015, je záznam z jiného jednání (což Ústavní soud ověřil), nejde v kontextu okolností věci o pochybení, jež by mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelovým námitkám lze dát zčásti za pravdu, pokud směřují proti názoru městského soudu, podle nějž ani případné nesplnění povinnosti podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu nebylo vadou způsobilou mít vliv na správnost rozhodnutí obvodního soudu. Takové pochybení by i podle judikatury Nejvyššího soudu naopak vliv na správnost rozhodnutí mít mohlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 500/2001). Z protokolu o jednání ze dne 20. 7. 2023 však vyplývá, že úkon podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu soudkyně provedla. Městský soud v tomto ohledu zároveň zohlednil, že stěžovatel se proti protokolu bránil až po dlouhé době (protokol byl stěžovateli doručen dne 3. 8. 2023 a stěžovatel námitky podal až dne 12. 9. 2024). Z rozhodnutí o námitkách přitom vyplývá, že byly pouze obecné a stěžovatel ani nespecifikoval, v čem má nesprávnost protokolu spočívat. Lze nadto doplnit, že protokol o jednání má za takových okolností povahu veřejné listiny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2024 č. j. 11 Kss 5/2023-156), a bylo proto na stěžovateli, aby případně ve smyslu § 134 občanského soudního řádu nesprávnost obsahu v něm prokázal. Za takový důkaz nelze považovat pouze abstraktní tvrzení stěžovatele o tom, že podle něj nešlo vzhledem k délce jednání (26 minut) úkon podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu stihnout. S ohledem na obsah Ústavním soudem vyžádaného spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 197/2015 a jeho rozsah se přitom provedení tohoto úkonu nejeví jako nemožné.

9. Zároveň Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla jakýmkoliv způsobem překvapivá. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. nález ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23, bod 15 a násl., nebo nález ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18, bod 21). Stěžovatel překvapivost rozhodnutí dovozuje kromě výše uvedeného i z toho, že soudkyně při jednom z jednání u obvodního soudu po výzvě k doplnění tvrzení naznačila, že vedlejší účastník ne zcela výzvě vyhověl. Tento postup však bez dalšího ve smyslu výše uvedené judikatury překvapivost v řízení následně vydaných rozhodnutí nezpůsobuje. S ohledem na další procesní vývoj i procesní aktivitu obou stran není zřejmé, jak se podle stěžovatele uvedené mělo negativně projevit na jeho možnosti vyjádřit se ke všem relevantním okolnostem, případně k nim navrhovat důkazy.

10. Další argumentace stěžovatele směřující k přehodnocení závěru o nepoctivosti jeho jednání je pak především pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů bez ústavněprávně relevantních námitek. Obecné soudy přitom své závěry dostatečně odůvodnily (srov. zejm. bod 44 rozhodnutí obvodního soudu a body 19 a násl. rozhodnutí městského soudu) a Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení nezjistil.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu