I.ÚS 3415/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Hrstky, zastoupeného Mgr. Dianou Koťovou, advokátkou, sídlem Kollárova 1879/11, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 117/2025-40 ze dne 19. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 141 Af 8/2024-63 ze dne 21. 5. 2025 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 21618/24/5300-21442-809464 ze dne 22. 7. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel jako podnikající fyzická osoba provozuje dvě trafiky a maloobchod s jízdními koly a cyklistickým zbožím spolu se servisem. Finanční úřad pro Ústecký kraj stěžovateli na základě výsledků daňové kontroly doměřil daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období v rozmezí od ledna 2017 do prosince 2018 v celkové výši 1 110 403 Kč a stanovil penále ve výši 222 091 Kč, a to za použití pomůcek. Odvolací finanční ředitelství následně k odvolání stěžovatele snížilo doměřenou daň na 655 062 Kč a penále na 135 820 Kč.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Konstatoval, že použité pomůcky nebyly nepřiměřené, správce daně nijak procesně nepochybil. I kdyby stěžovatel obchodoval s o 11 % nižší marží, než určil správce daně v rámci pomůcek na základě statistických dat, stanovená daň nebyla v hrubém nepoměru s daní, která měla být stěžovateli stanovena.

3. Nejvyšší správní soud (NSS) následně zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Shledal, že krajský soud se řádně vypořádal se stěžovatelovými důkazními návrhy, neboť odůvodnil, proč je neprovedl. Připomněl, že podle předchozí judikatury správních soudů může daňový subjekt při stanovení daně podle pomůcek namítat jen to, že jemu stanovená výsledná daňová povinnost je v hrubém nepoměru s tou, která měla být stanovena. Stěžovatel však argumentoval jen nižší obchodní marží na jednom druhu zboží, a to jízdních kol a jejich příslušenství, přičemž z prodeje jízdních kol plynula stěžovateli jen pětina tržeb. Nijak netvrdil a neprokázal, jak nižší marže vedla k hrubému nepoměru u výsledné daně. Nemohl se domáhat toho, aby daň byla stanovena podle odlišné pomůcky, a to porovnáním srovnatelných daňových subjektů.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel kritizuje, že NSS připustil, že se krajský soud konkrétně nezabýval jeho zcela zásadní argumentací, a přesto označil rozsudek krajského soudu za přezkoumatelný. Tvrdí, že odůvodnění napadených soudních rozhodnutí konkrétně nereaguje na neprovedení místního šetření u srovnatelných subjektů, nezohlednění odlišných tržních podmínek maloprodejce a odlišnost výše marže dle dat Českého statistického úřadu od reality. Rozhodnutí správních soudů proto stěžovatel označuje za nepřezkoumatelná a porušující jeho právo na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, jakožto součást práva na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že místního šetření se domáhal proto, aby prokázal excesivní výši stanovené daňové povinnosti. Šlo o důkaz, který měl krajský soud provést z úřední povinnosti.

5. Stěžovatel opakuje, že vzhledem ke svému postavení soukromé osoby nebyl s to prokázat obvyklou výši obchodních marží. Navrhoval, aby byla zjištěna skutečná výše marže pomocí prodejek a párováním s daty z elektronické evidence tržeb, k čemuž správce daně nepřistoupil. Správní soudy se nevypořádaly s tím, zda lze statistická data k výši marží vždy považovat za spolehlivou pomůcku pro stanovení daně a zda nebylo možné daň stanovit pomocí jiné, zákonem předvídané a nejšetrnější pomůcky. Porušení čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že použití statistických dat nezohlednilo specifika jeho obchodní činnosti ("mikroprodejce v X"). Brojí proti úvaze správních soudů, že o 11 % nižší marže na prodeji kol nemohla sama o sobě založit hrubý nepoměr stanovené daně.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce.

8. Ze subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plyne, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti nepodrobuje napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu tedy v principu nenáleží, aby se znovu zabýval na "podústavní úrovni" přezkumem napadených rozhodnutí. Proto nemůže uspět taková argumentace v ústavní stížnosti, která představuje pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů vedenou v podústavní rovině, případně pouhé zopakování již před obecnými soudy uplatněných námitek.

9. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, pro kterou měl NSS jeho rozsudek zrušit. Podle Ústavního soudu však NSS zcela odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč rozsudek krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný. Jeho závěr, že soud nemusí explicitně reagovat na každou jednotlivou námitku, pokud současně přesvědčivě odůvodní svůj právní názor implicitně vyvracející důvodnost námitek, má oporu v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009, bod 68; z nedávné doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 67/25 ze dne 24. 4. 2025, bod 14). To je však vedlejší, jelikož NSS jasně konstatoval, že krajský soud na námitky stěžovatele reagoval (viz třetí věta bodu 14 rozsudku NSS); uvedené ústavně konformní závěry tedy ani neaplikoval. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti dezinterpretuje, k čemu NSS vlastně dospěl, a ve výsledku brojí proti závěrům, které NSS nevyslovil. Ústavní soud přitom se závěrem NSS souhlasí. Krajský soud vysvětlil, proč obstojí použití dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) o průměrných maržích navzdory tvrzení o odlišných podmínkách maloprodejce i odlišnosti od "reálné" marže (viz zejm. body 55?56 rozsudku krajského soudu). Stejně tak krajský soud vysvětlil, že se stěžovatel nemůže dovolávat použití konkrétních pomůcek, což ovlivnilo, v jakém rozsahu a jakým způsobem se mohl žalobními body zabývat.

10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že došlo k opomenutí důkazních návrhů stěžovatele. Opomenutí důkazních návrhů je obecně jednou z vad, která je způsobilá založit porušení práva na soudní ochranu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 a v něm citovanou judikaturu). Krajský soud nicméně přezkoumatelně odůvodnil, že návrh na provedení šetření u srovnatelných subjektů považuje za nadbytečný, protože de facto směřoval k použití jiné pomůcky (body 43 a 44 rozsudku). K opomenutí tohoto důkazního návrhu tak zjevně nedošlo. Stejně tak se vypořádal s tím, proč nepřistoupil k "párování" skladových prodejek se záznamy z elektronické evidence tržeb (EET, bod 49 rozsudku). Ani zde tak nelze hovořit o opomenutí důkazního návrhu, což NSS správně konstatoval.

11. Na tvrzení, že porovnání se srovnatelnými subjekty směřovalo k prokázání excesivní výše uložené daňové povinnosti, reagoval už krajský soud v bodě 44 svého rozsudku. Stejně jako u párování prodejek se záznamy EET měl za to, že stěžovatel tímto návrhem chce prokázat, že nedosahoval u prodeje jízdních kol průměrné obchodní marže dle dat ČSÚ ? jeho obchodní marže byla dle jeho tvrzení nižší. Správní soudy v reakci na to vysvětlily, že ani jím tvrzená nižší marže by sama nesvědčila závěru, že vyměřená daň byla v hrubém nepoměru k dani, jaká mu měla být správně stanovena. Tento jejich závěr byl rozhodující pro posouzení věci.

12. Ústavní soud nemá za to, že by jej relevantně zpochybnila námitka v ústavní stížnosti, že správní soudy v tomto kontextu zaměnily pojmy tržba a zisk, když hodnotily, že prodej jízdních kol představuje jen pětinu stěžovatelových tržeb. Pokud Ústavní soud pochopil tuto námitku, stěžovatel tvrdí, že správně je závěr, že z prodeje jízdních kol se tvoří pětina jeho zisku (přičemž je notorietou, že tržby se nerovnají zisku). Ústavnímu soudu ale není jasné, o co se opírá stěžovatelovo tvrzení - stěžovatel nijak blíže svou úvahu nevysvětluje. Že prodej jízdních kol generoval zhruba pětinu tržeb stěžovatele, uvedlo už Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí, a to s oporou ve vlastním tvrzení stěžovatele (viz bod 112 rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství). Za podstatné Ústavní soud naopak považuje, že správcem daně zvolené pomůcky rozlišovaly výši marže u jednotlivých druhů prodaného zboží. Závěr správních soudů proto obstojí.

13. Ve světle předchozího pak neobstojí ani stěžovatelova námitka, že je diskriminován co do ochrany svého vlastnického práva, když nebylo zohledněno jeho specifické tržní postavení (jež stěžovatel vymezuje jako nezavedeného maloprodejce v krajském městě s nižší kupní silou). S tím, proč lze vycházet z dat ČSÚ o průměrných obchodních maržích, se přesvědčivě vypořádal už krajský soud a následně NSS.

14. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu