I.ÚS 3417/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 85/238, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2573/2020-207 ze dne 29. 9. 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 42/2020-164 ze dne 2. 4. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 69/2018-143 ze dne 1. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel v roce 2003 způsobil dopravní nehodu, v jejímž důsledku byl nucen nahradit nemajetkovou újmu poškozeným pozůstalým ve výši 1 200 000 Kč, která podle obecných soudů v relevantní době nebyla kryta takzvaným povinným ručením. Stěžovatel vedl neúspěšně řadu soudních řízení, v nichž se domáhal náhrady částek vyplacených pozůstalým proti pojišťovně s odkazem na § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Právo na výplatu pojistného plnění na základě uvedeného ustanovení však podle tehdejšího ustáleného výkladu nezahrnovalo odčinění nemajetkové újmy poškozených; tento výklad byl později překonán až rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 ze dne 18. 10. 2017, který přijal výklad extenzivnější, eurokonformní (pro stěžovatele potenciálně příznivější).

2. Dále se proto stěžovatel - v řízení předcházejícím podané ústavní stížnosti - domáhal odškodnění majetkové i nemajetkové újmy proti státu na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.); újma mu měla být způsobena poškozením pověsti v důsledku exekuce vedené na základě titulu, který byl vydán pro nesprávnou aplikaci unijního práva. Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť předně není naplněn již první předpoklad zákona č. 82/1998 Sb. - existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu (který nelze spatřovat v právním posouzení pravomocně skončené věci ani v judikatorním vývoji). Nadto, i kdyby byl uplatněný nárok důvodný, byl již promlčen, přičemž vznesená námitka promlčení nebyla shledána nemravnou.

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalších mezinárodních dokumentů. Ústavnímu soudu předkládá stěžovatel svůj náhled na to, jak měla být věc posouzena. Od neimplementování relevantních směrnic odvozuje svůj neúspěch v řízeních o nárocích proti pojišťovně, za který tak stát nese podle jeho přesvědčení odpovědnost.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Pozadí a průběh kauzy stěžovatele není Ústavnímu soudu cizí (viz dosud usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/13 ze dne 23. 1. 2014 (U 1/72 SbNU 557), sp. zn. II. ÚS 1226/13 ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 279/17 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1705/18 ze dne 30. 10. 2018 a sp. zn. I. ÚS 151/19 ze dne 5. 3. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu je tedy známo, že totožné odškodňovací řízení se stejným výsledkem (s rozdílem pouze v žalované organizační složce státu) bylo pod sp. zn. 25 C 102/2013 vedeno již u Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1705/18).

6. Stěžovatel v odškodňovacích řízeních prakticky žádá obecné soudy, aby přezkoumaly výsledek dřívějších, pravomocně skončených řízení, daly mu za pravdu v tom, že nebyl správný a na základě této úvahy mu přiznaly nárok na odškodnění státem. Takové pojetí odpovědnosti státu by však nebylo udržitelné z hlediska vymahatelnosti práva i zachování nezávislé rozhodovací činnosti soudů. Soudní rozhodnutí, byť by se později ukázalo, že bylo vydáno na základě překonaného právního posouzení, nelze s ohledem na právní jistotu všech účastníků i třetích osob přezkoumávat do nekonečna. Případné pochybení je přezkoumatelné a napravitelné pouze v rámci opravných prostředků, které dávají účastníkům k dispozici jednotlivé procesní předpisy; v takovém případě se poškozený může domáhat odškodnění za nezákonné (zrušené) rozhodnutí podle § 82/1998 Sb. Neexistenci nezákonného rozhodnutí (ať už z jakéhokoli důvodu) však logicky nelze obcházet tvrzením nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 téhož zákona jen proto, že účastník řízení nadále zpochybňuje legitimitu pravomocných (nezrušených) soudních rozhodnutí (byť by tak i činil po právu).

7. Jakkoli se tedy může stěžovateli zdát nespravedlivé, že na jeho případ aktuálně přijímaný, eurokonformní výklad zákona č. 168/1999 Sb. nedopadá, nejde o skutečnost přičitatelnou škodní odpovědnosti státu ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle unijních předpisů, jak již stěžovateli obecné soudy v minulosti dostatečně vysvětlily (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 406/2015-87 ze dne 2. 12. 2015, založený ve spisu Ústavního soudu zn. IV. ÚS 1705/18). Mimo jiné i z toho důvodu je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 1521/10 ze dne 9. 2. 2011 (N 15/60 SbNU 153), zejména však v něm šlo o porušení unijního práva v rámci normotvorby moci výkonné, nikoli rozhodovací činnosti soudů.

8. Proto také Nejvyšší soud nepochybil, nevěnoval-li pozornost částem dovolání stěžovatelem považovaným za stěžejní, které jsou však z hlediska předmětu sporu - existence nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. - irelevantní.

9. Relevantní je z pohledu posuzovaného řízení pouze právní závěr o tom, zda jsou naplněny podmínky vzniku odpovědnosti státu. Stěžovatel v tomto směru negativní závěr obecných soudů odmítá s tvrzením, že svůj nárok nezakládá na pro něj příznivější "změně judikatury", z níž by se snažil těžit, nýbrž na "vadné aplikaci unijního práva". Avšak jaký praktický rozdíl z pohledu předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle § 8, potažmo § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v uvedených formulacích spatřuje, není Ústavnímu soudu zřejmé.

10. Nadto je třeba dodat, že stěžovatelem v minulosti žalované nároky vůči pojišťovně byly shledány (nikoli nemravně) promlčenými (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4970/2016-153 ze dne 16. 10. 2018, aprobovaný usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 151/19 ze dne 5. 3. 2019). Jeho neúspěch v tamních řízeních tedy netkví výhradně v nesprávné aplikaci práva a nesprávných závěrech dřívější ustálené rozhodovací praxe obecného soudnictví, neboť běh promlčecí lhůty u práv z pojistného plnění byl jasně a objektivně definován zákonem (viz § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění). Naplnění hypotézy citované právní normy, podle které "[u] práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události", v řízeních zahájených v roce 2008 a později v souvislosti s pojistnou událostí nastalou v roce 2003 (za uplynutí objektivní promlčecí lhůty v roce 2007 - viz např. body 2 a 3 usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/13, nebo bod 3 usnesení sp. zn. III. ÚS 279/17), již stěžovatel nemůže s ohledem na zásadu vigilantibus iura skripta sunt zvrátit žádnou právní argumentací. Uplynutí promlčecí lhůty pro uplatnění nároků stěžovatele proti pojišťovně v době před změnou judikatury (jakkoli pro stěžovatele příznivější) proto není "absurdní", "zjevně nespravedlivé" ani "odporující právní úpravě".

11. Nepřípadný je tak odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), neboť u stěžovatele nešlo o právní nejistotu spočívající v tom, zda, od kdy a v jakém rozsahu běží promlčecí lhůta k uplatnění jeho nároku, nýbrž v tom, zda je nárok po právu dán, či nikoli, což je rozdíl podstatný. I kdyby byl nárok, jakého se později stěžovatel domáhal, v rozsahu zákona č. 168/1999 Sb. soudní praxí uznáván v době, kdy promlčecí lhůta běžela, na právním postavení stěžovatele by se nic nezměnilo, neboť v rámci běžící promlčecí lhůty svůj nárok soudní cestou neuplatnil. Neměl přitom důvod se domnívat, že by se na něj zákonná promlčecí lhůta u práv na plnění z pojištění nevztahovala. Proto také nebylo ani po judikatorním obratu žádné soudní rozhodnutí v řízení iniciovaném stěžovatelem proti pojišťovně zrušeno pro svou nezákonnost, a nemohla tak státu vzniknout odpovědnost za tvrzenou újmu.

12. Ve svém podání hovoří stěžovatel o incidentní retrospektivě judikatorního odklonu [nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)] v domnění, že tento princip svědčí v jeho prospěch. Z aplikace principu, podle kterého je změněný právní názor aplikován i na probíhající, nikoli pouze budoucí řízení, nicméně nelze dovozovat, že se změněný právní názor v probíhajícím řízení uplatní bez ohledu na běh času a uplynutí promlčecí lhůty, byla-li vznesena (nikoli nemravná) námitka promlčení. Judikatorní odklon může mít vliv na běh promlčecí lhůty tehdy, je-li jím prostor jednotlivce k uplatnění subjektivního práva zúžen, nikoli naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2382/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 71/69 SbNU 261), nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, nebo i bod 13 napadeného rozsudku odvolacího soudu a v něm obsažené další odkazy].

13. Jelikož se stěžovateli nepodařilo tvrdit ani prokázat vznik odpovědnosti státu za uplatněnou materiální a nemateriální újmu, nezabýval se Ústavní soud s ohledem na osud ústavní stížnosti výtkami stěžovatele proti posouzení námitky promlčení nyní žalovaného nároku vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ze strany obecných soudů, neboť to považoval za nadbytečné.

14. S ohledem na vše uvedené Ústavní soud (podobně jako ve všech předchozích řízeních - viz bod 5 usnesení) nesdílí přesvědčení stěžovatele, že byla porušena jeho základní práva či jmenované ústavní principy. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu