I.ÚS 3429/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 115/2024-117 ze dne 19. 9. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 9/2021-70 ze dne 27. 5. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Státní tajemník v Ministerstvu vnitra rozhodnutím vyslovil, že stěžovateli nenáleží částka 185 000 Kč s příslušenstvím. Tu si stěžovatel nárokoval jako rozdíl mezi předpokládanou výší platu, která by mu náležela, kdyby mu nebylo ? podle jeho názoru protiprávně ? zabráněno v kariérním postupu, a výší platu, kterou skutečně obdržel od ledna 2017 do února 2020. Vedlejší účastník toto rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele směřující proti němu zamítl.

2. Městský soud shledal, že správní soudy (potažmo služební orgány) byly příslušné k rozhodnutí ve věci, ačkoli došlo k ukončení služebního poměru stěžovatele a nárokovaná částka měla představovat náhradu újmy vzniklé v souvislosti s výkonem služby ve služebním poměru. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou.

3. Nejvyšší správní soud následně zamítnul kasační stížnost stěžovatele, přičemž s odkazem na svůj dřívější rozsudek č. j. 8 Ads 71/2023-88 ze dne 13. 5. 2024 shodně uzavřel, že pravomoc správních soudů byla dána.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutími městského a Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že se o jeho nároku vůbec nemělo vést správní řízení a neměly rozhodovat správní soudy, nýbrž že o něm měl rozhodnout soud v občanskoprávním řízení (stěžovatel původně žalobu podal k civilnímu soudu, pozn.). Nejvyšší správní soud podle jeho názoru povýšil svůj vlastní právní názor na úroveň textu zákona. Z toho, že posléze byl § 161 zákona o státní službě novelizován (zákonem č. 448/2024 Sb., pozn.), plyne, že podle předchozího znění zákona o státní službě nemohlo být řízení před správními soudy vedeno poté, co jeho služební poměr skončil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti

5. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Je na stěžovateli, aby vymezil, v čem takové porušení spočívá, a předložil argumentaci, kterou podepře tvrzení o porušení svých práv.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení svých práv v tom, že o jím vzneseném nároku rozhodovaly správní soudy. Námitkou nedostatku pravomoci správních soudů, vznesenou už v žalobě a v kasační stížnosti, se správní soudy zabývaly přezkoumatelným způsobem, zcela odpovídajícímu právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, plynoucímu z práva na soudní ochranu. Oba správní soudy vycházely především z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 71/2023-88. Toto rozhodnutí se týkalo téhož stěžovatele a totožné právní otázky pravomoci služebního orgánu rozhodnout o nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu služby, jíž se stěžovatel také domáhal až po skončení svého služebního poměru. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uzavřel, že pravomoc služebního orgánu, a potažmo správních soudů, je v takovém případě dána. Ústavní soud následně usnesením sp. zn. I. ÚS 1989/24 ze dne 11. 9. 2024 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku jako zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že zásadně nezasahuje do rozdělení veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů ze strany obecné justice. Rozhraničení práva veřejného a soukromého je totiž záležitostí podústavního práva, nikoli základních lidských práv, která mohou být stejně dobře chráněna v civilní i správní větvi soudnictví (viz už usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004). Jen výjimečně, ve skutečně extrémních případech, může otázka rozdělení pravomoci mezi civilní a správní soudy dosáhnout úrovně ústavnosti. Ve vztahu k věci stěžovatele se však o takto extrémní případ podle citovaného usnesení nejednalo.

8. Ústavní soud nemá důvod se od svého předchozího závěru, který stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereflektuje, odklonit. Vycházel z něj ostatně i v rozhodnutí o další ústavní stížnosti stěžovatele, v níž vznesl totožnou argumentaci o nedostatku pravomoci správních soudů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2185/24 ze dne 15. 1. 2025).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze poukazuje na novelizaci znění § 161 zákona o státní službě, s níž se však Nejvyšší správní soud přesvědčivě vypořádal v bodě 51 svého rozsudku. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že by správní soudy svými závěry snad postupovaly proti znění zákona. Naopak, jejich závěry jsou přesvědčivě a pečlivě odůvodněné a stěžovateli se nepodařilo je v jeho ústavní stížnosti jakkoli relevantně zpochybnit.

10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu