I.ÚS 343/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. C., 2) A. H., 3) nezletilého J. J., 4) L. K., 5) nezletilého M. N., 6) M. Š., 7) Š. V., všech zastoupených Mgr. Annou Šavel, advokátkou se sídlem Jugoslávská 2718, Teplice, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 1 T 7/2024-1661 ze dne 3. 9. 2024, kterou byli stěžovatelé odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 85/2024-1759 ze dne 21. 11. 2024, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

II. Plénu Ústavního soudu se postupuje návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn.

I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn.

II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2021, sp. zn.

III. ÚS 771/22 ze dne 6. 2. 2023, sp. zn.

I. ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023, sp. zn.

II. ÚS 3450/24 ze dne 21. 5. 2025, sp. zn.

III. ÚS 659/25 ze dne 2. 4. 2026.

Odůvodnění

1. Včas podanými ústavními stížnostmi (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označené části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 1 T 7/2024-1661 ze dne 3. 9. 2024, kterou byli stěžovatelé odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 85/2024-1759 ze dne 21. 11. 2024, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že napadenými výroky došlo k porušení jejich základních práv a svobod zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní stížnosti stěžovatelů, projednávané původně pod sp. zn. IV. ÚS 335/25, IV. ÚS 336/25, III. ÚS 337/25, II. ÚS 338/25, IV. ÚS 340/25, I. ÚS 341/25 a I. ÚS 343/25, spojil Ústavní soud usnesením ze dne 7. 5. 2025 ke společnému řízení.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že jedním z důvodů, proč soudy rozhodly o odkázání stěžovatelů s jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy do občanskoprávní řízení, je založen na argumentu, že "[s]oudní praxe ukládá soudu dále bedlivě zvažovat otázku případného spoluzavinění poškozeného či prostoru pro moderaci nároku ve vztahu ke škůdci (zejména z toho hlediska, aby přiznané nároky nebyly likvidační) - srov. nálezu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N69/64 Sb. NU781), byť zde se akcentují zejména delikty nedbalostní, což není projednávaný případ. Přesto však jsou soudy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obžalovaného, jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obžalovaného nepředstavovala likvidační důsledek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Majetkové poměry škůdce nejsou samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019)." Obecné soudy proto při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy přistoupily k možnosti snížení (moderaci) náhrady nemajetkové újmy způsobené škůdcem úmyslně z důvodu likvidačních dopadů do majetkové sféry škůdce, a to jak postupem podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku, tak postupem podle § 2953 odst. 1 občanského zákoníku. Takový postup přitom připouští i judikatura Ústavního soudu v nálezech sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2021 (N 137/107 SbNU 131), sp. zn. III. ÚS 771/22 ze dne 6. 2. 2023 (N 22/116 SbNU 164), bod 35, sp. zn. I. ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023 (N 102/118 SbNU 266), sp. zn. III. ÚS 659/25 ze dne 2. 4. 2026, bod 24, jakož i nálezu sp. zn. II. ÚS 3450/24 ze dne 21. 5. 2025, bod 34.

4. Senát příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci dospěl při jejím předběžném projednání k názoru, který se odchyluje od právního názoru vyjádřeného v nálezech sp. zn. I. ÚS 4457/12, sp. zn. II. ÚS 3003/20, sp. zn. III. ÚS 771/22, bod 35, sp. zn. I. ÚS 1222/22, sp. zn. III. ÚS 659/25, bod 24, jakož i nálezu sp. zn.

II. ÚS 3450/24, bod

34. Odlišuje se od nich v otázce (ne)možnosti snížení náhrady nemajetkové újmy, která byla škůdcem způsobena úmyslným zásahem do duševní a tělesné integrity člověka, a to s odkazem na případné likvidační dopady do majetkové sféry škůdce, ať už postupem podle § 2953 odst. 1 občanského zákoníku či postupem podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku.

5. S ohledem na závaznost právních názorů vyslovených v nálezech Ústavního soudu I. senátu tak nezbylo než postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a předložit tuto otázku k posouzení plénu.

6. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů proto bude pokračováno poté, co o návrhu na zaujetí stanoviska rozhodne plénum Ústavního soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu