I.ÚS 3430/20
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že zajištění finančních prostředků pro důkazní účely podle trestního řádu je dočasné opatření, ne ztráta majetku. Rozhodnutí o zajištění byla logicky odůvodněna a splňují požadavky ústavního práva, včetně přiměřenosti a zákonnosti. Soud upozornil, že s prodloužením doby zajištění rostou i požadavky na doložení podezření a odůvodnění.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 30/2019-1293 ze dne 5. 10. 2020 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení č. j. NCOZ-6526-1210/TČ-2019-412303-F-C ze dne 2. 9. 2020, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení č. j. NCOZ-6526-1210/TČ-2019-412303-F-C ze dne 2. 9. 2020 (dále jen "usnesení policejního orgánu") byla podle § 78 odst. 7 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky - jakožto zúčastněné osoby v příslušném trestním řízení - o vrácení zajištěných finančních prostředků ve výši 3 690 000 Kč, vydaných na výzvu jejím synem (viz protokol o vydání věci ze dne 20. 8. 2019). Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze pak byla stížnost stěžovatelky proti rubrikovanému usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno uvádí, že usnesení o zamítnutí její žádosti o vrácení zajištěné hotovosti jsou nedostatečně odůvodněna, a to zejména s ohledem na dobu trvání zajištění, jeho rozsah ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatelky a rovněž s ohledem na její pokročilý věk a vztah k obviněnému ex manželovi. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím policejního orgánu byla ponechána zcela bez prostředků, v ústavní stížnosti pak detailně uvádí přehled svých příjmů a výdajů. Stěžovatelka uvádí, že tvrzení policejního orgánu o tom, že předmětná hotovost byla zajištěna pro důkazní účely, je toliko účelové, zjevně neopodstatněné a vykazuje prvky svévole. Odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu k zajišťovacím instrumentům v trestním řádu uvádí, že tato nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení respektována a napadená usnesení tak porušují její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených usnesení zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci pro důkazní účely podle § 78 a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených především v ustanoveních § 78, § 79, §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo kdykoli žádat o zrušení a omezení zajištění (viz § 78 odst. 7 trestního řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009]. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje opačný názor. Napadená usnesení jsou jasně, logicky a náležitě odůvodněna v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však v této souvislosti orgánům činným v trestním řízení připomíná, že s přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatelky, prozatím zjištěno nebylo. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu