I.ÚS 3455/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) BRagro s.r.o., sídlem Pražská 161, Nehvizdy, 2) Ing. Jiřího Brodského a 3) Přemysla Brodského, všech zastoupených Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 207/2024-68 ze dne 23. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 39 Af 5/2024-44 ze dne 19. 9. 2024, rozhodnutím Generálního ředitelství cel č. j. 2576-5/2024-900000-317, č. j. 2575-5/2024-900000-316 a č. j. 2574-7/2024-900000-316, všech ze dne 25. 3. 2024 a rozhodnutím Celního úřadu pro Středočeský kraj č. j. 12952/2023-610000-32.5, č. j. 13305/2023-610000-32.5, č. j. 13394/2023-610000-32.5 a č. j. 13491/2023-610000-32.5, všech ze dne 9. 1. 2023, č. j. 15850/2023-610000-32.5, č. j. 16105/2023-61000-32.5, č. j. 16898/2023-610000-32.5, č. j. 15391/2023-610000-32.5, č. j. 15465/2023-610000-32.5, č. j. 15825/2023-61000-32.5, č. j. 16767/2023-61000-32.5 a č. j. 16806/2023-61000-32.5, č. j. 16513/2023-610000-32.5, č. j. 16882/2023-61000-32.5, č. j. 16906/2023-610000-32.5, všech ze dne 10. 1. 2023, č. j. 18458/2023-610000-32.5, č. j. 18518/2023-610000-32.5 a č. j. 18603/2023-610000-32.5, všech ze dne 11. 1. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé uplatnili nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. Celní úřad pro Středočeský kraj jednotlivými napadenými rozhodnutími (dodatečnými platebními výměry) snížil u každého ze stěžovatelů nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, a to za zdaňovací období v průběhu let 2020 až 2021. Nárok na vrácení daně snížil na 0 Kč, tzn. fakticky stěžovatelům doměřil daň. Generální ředitelství cel zamítlo odvolání proti dodatečným platebním výměrům a potvrdilo je.

2. Krajský soud v Praze spojil řízení o žalobách stěžovatelů směřujících proti rozhodnutím Generálního ředitelství cel a následně jejich žaloby zamítl.

3. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") následně zamítnul kasační stížnost stěžovatelů. Argumentaci v jejich kasační stížnosti označil za "plochou", čemuž přizpůsobil způsob jejího vypořádání. Odkázal na závěry krajského soudu k naplnění náležitostí platebních výměrů. Kasační námitky k nesprávnému hodnocení důkazů v daňovém řízení označil za nepřípustné, jelikož nebyly vzneseny už před krajským soudem. K namítané prekluzi práva stanovit daň NSS uzavřel, že vzhledem k datu zahájení daňové kontroly a nového běhu lhůty ani u jednoho ze stěžovatelů lhůta pro stanovení daně neuplynula.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé namítají porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Správní orgány a správní soudy podle jejich názoru neuplatňovaly státní moc způsobem stanoveným zákonem (tj. postupovaly nezákonně). Taktéž namítají porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a čl. 26 Listiny, a to ve spojení s porušením jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

5. Stěžovatelé obecně připomínají ústavní kontext stanovení daně a daňových úlev. Dodatečné platební výměry považují ve světle ústavních principů za vydané svévolně a v rozporu s principem rovnosti. Nesouhlasí se závěrem celního úřadu k neprůkaznosti evidence o skutečné spotřebě minerálních olejů; zdůrazňují, že minerální oleje stěžovatelé spotřebovali v rámci zemědělské prvovýroby, což nebylo správcem daně ani rozporováno. Správce daně podle nich vůbec nevycházel z jimi předložených dokladů; nesprávně je zpracoval a dezinterpretoval je natolik, že neměly žádnou výpovědní hodnotu. Vycházel z neúplných údajů, jindy nezohlednil všechny rozhodné okolnosti apod. Svévolná je domněnka správce daně o "menší pravděpodobnosti". Některé důkazní návrhy byly odmítnuty bez řádného odůvodnění.

6. Stěžovatelé upozorňují na změnu právní úpravy, podle níž na ně od 1. 1. 2024 povinnost vést evidenci o skutečné spotřebě nafty vůbec nedopadala. Důvodem novelizace zákona byla podle jejich přesvědčení právě obtížná prokazatelnost evidované skutečné spotřeby.

7. Stěžovatelé odkázali na skutkově obdobnou věc posuzovanou Krajským soudem v Brně v rozsudku č. j. 55 Af 27/2022-43 ze dne 28. 3. 2024, z jehož rozhodnutí zřejmě dovozují povinnost správce daně zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Také odkázali na rozsudek NSS č. j. 8 Afs 23/2018-37 ze dne 16. 1. 2020, podle něhož nelze od daňového subjektu požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, a na komentář zdůrazňující, že ke krácení nároku má správce daně přikročit (pouze) v rozsahu, v němž nebyly věrohodně doloženy rozhodné skutečnosti. Stěžovatelé tím zpochybňují, že jim byla daň doměřena v úplné výši. Dovolávají se toho, že daň s nimi měla být sjednána.

8. Stěžovatelé považují za nerelevantní odkazy správních soudů na starší judikaturu, která se týkala zákona o správě daní a poplatků, zrušeného daňovým řádem. Považují je za nepoužitelné, protože daňový řád explicitně definoval cíl správy daní jako správné zjištění, stanovení a zabezpečení úhrady daně.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Je na stěžovateli, aby vymezil, v čem takové porušení spočívá, a předložil konkrétní argumentaci, kterou podepře tvrzení o porušení svých práv.

11. Je nutné konstatovat, že ústavní stížnost obsahuje ve značné míře obecné právní úvahy, které nejsou doplněny dostatečně konkrétní právní argumentací, která by obecné úvahy vztahovala k okolnostem konkrétního případu, a především ke konkrétním napadeným rozhodnutím. Ústavní stížnost v podstatě zcela opomíjí závěry, k nimž dospěly správní soudy, nijak se s nimi nevypořádává; na několika místech opakuje námitky vypořádané již správními soudy, aniž by bylo zřejmé, proč je stěžovatelé označují za nesprávné. Není úlohou Ústavního soudu dotvářet za stěžovatele jeho argumentaci ani podrobit rozhodnutí plné revizi z hlediska právního, natož skutkového. Pokud stěžovatel namítanou vadu nekonkretizuje a uvádí ji v ústavní stížnosti toliko v obecné rovině, může se i Ústavní soud omezit na toliko obecné vypořádání se s touto námitkou (shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 1220/17 ze dne 23. 10. 2018).

12. Dalším limitem pro argumentaci v ústavní stížnosti je otázka materiální přípustnosti jednotlivých námitek. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022). To znamená, že materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé přílohou zaslali Ústavnímu soudu svou kasační stížnost i její doplnění, mohl Ústavní soud ověřit, jak formulovali námitky, s nimiž se vypořádával NSS.

13. S vědomím těchto omezení přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti. Stěžovatelé nijak blíže nespecifikují, v čem měla spočívat dezinterpretace dokladů, které předložili správci daně. Neuvádějí, s jakými důkazními návrhy se neměl správce daně nebo správní soudy vypořádat. Žádná obsahově související argumentace přitom není obsažena ani v doplnění kasační stížnosti a z rekapitulace žaloby v rozsudku krajského soudu plyne, že nebyla ani součástí žalobních bodů. Stěžovatelé ani nijak nezpřesňují, čeho se měla týkat domněnka správce daně o "nízké pravděpodobnosti" nebo proč konkrétně by měla být svévolná. V rozsahu těchto námitek v podstatě Ústavní soud nemá, co vypořádávat, neboť by musel za stěžovatele jejich argumentaci domyslet.

14. Na námitku, že mohlo být využito sjednání daně, reagoval už krajský soud (body 26 až 31). Protože stěžovatelé jeho závěry nijak konkrétně nezpochybňují, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

15. Další argumentaci, opět nepříliš konkretizovanou na individuální případ stěžovatelů, Ústavní soud rozumí tak, že jí stěžovatelé namítají, že jim měl být nárok na vrácení daně přiznán alespoň v částečné výši, která by odpovídala rozsahu, v němž evidence skutečné spotřeby byla neprůkazná. V té souvislosti odkazují na rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tato linie argumentace ústavní stížnosti je materiálně nepřípustná, neboť nebyla vznesena v předchozím řízení. Pouze nad rámec věci Ústavní soud poukazuje na to, že správce daně zjevně považoval evidenci za neprůkaznou jako celek; stěžovatelé by tak především museli (materiálně přípustně) zpochybnit tento závěr.

16. Ústavní soud obecně konstatuje, že k přezkumu správních rozhodnutí v podústavní rovině zákonnosti byly příslušné správní soudy. Právo na soudní ochranu stěžovatelů přitom bylo naplněno, neboť správní soudy provedly přezkum v mezích stěžovateli vymezených žalobních, potažmo následně kasačních bodů, jimiž byly co do rozsahu přezkumu vázány (§ 75 odst. 2 a § 109 odst. 4 soudního řádu správního). Odůvodnění soudních rozhodnutí je vzhledem k obsahu námitek stěžovatelů dostatečné a srozumitelné. Pouhá skutečnost, že daňový řád výslovně definuje cíl správy daní (§ 1 odst. 2 daňového řádu), zjevně nezpůsobuje, že by se veškeré právní názory vztahující se k předchozímu zákonu o správě daní a poplatků staly nerelevantními; žádnou jinou, specifičtější výhradu ke kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů pak stěžovatelé nevznesli. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

17. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu