I.ÚS 3477/13
V PLATNOSTI- VS Praha 9 To 47/2013
- ÚS I.ÚS 3477/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla přípustná z důvodu nesplnění podmínky subsidiarity. Stížnost se týkala rozhodnutí vrchního soudu, které zrušilo usnesení krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Soud uvedl, že v přípravném trestním řízení lze případné právní nároky napravovat prostřednictvím procesních prostředků, nikoli ústavní stížností. Ústavní soudní ochrana je přípustná pouze výjimečně, pokud jiné prostředky nejsou účinné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Horáka, zastoupeného JUDr. Lukášem Holým, advokátem, se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 47/2013, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 47/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým ke stížnosti státního zástupce podle § 149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 1 T 11/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo rozhodnuto tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že výsledky vyšetřování neodůvodňují jeho postavení před soud a zejména pak namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že orgány činné v trestním řízení nereagovaly na jeho návrhy na zastavení trestního stíhání. Zároveň upozorňuje na pochybnosti v tom směru, zda v přípravném řízení byl správným způsobem proveden výslech jednoho ze svědků. Stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2013 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.