I.ÚS 351/08
V PLATNOSTI- KS Brno 30 Ca 155/2005 – 43
- NSS 9 Afs 87/2007-70
- ÚS I.ÚS 351/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí správních soudů, která zamítla žaloby proti rozhodnutím finančního úřadu. Soud zdůraznil, že není přezkumnou instancí pro běžnou zákonnost ani pro přezkum skutkového stavu. Ústavní soud se nezabývá opakováním argumentů, které již byly vyhodnoceny výššími soudními orgány.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem AK Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., Slovákova 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 Afs 87/2007, a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 30 Ca 155/2005, a ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 30 Ca 156/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 7. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných ve správním soudnictví. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti blíže specifikovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak stěžovatel blíže uvedl, namítal v kasační stížnosti, že se krajský soud nevypořádal se všemi důkazy, které stěžovatel v řízení uplatňoval, čímž měl krajský soud vyvolat nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel namítal - a tuto námitku zopakoval i v ústavní stížnosti -že krajský soud se vypořádal jen s těmi důkazy, které chronologicky bezprostředně souvisely s vydáním dvou blíže specifikovaných platebních výměrů Finančního úřadu v Blansku a na ně navazujících rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, avšak opomněl, že tyto výměry byly vydány v jednom správním řízení, jehož výsledkem bylo několik platebních výměrů. Krajský soud tedy postupoval tak, že provedl jen ty důkazy, které bezprostředně chronologicky souvisely se dvěma rozhodnutími, a ostatní důkazy odmítl s tím, že se týkají jiných správních rozhodnutí a v řízení o přezkumu zákonnosti toho kterého správního rozhodnutí je irelevantní se jimi zabývat. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud naopak měl i tyto důkazy provést a zohlednit je při rozhodování, neboť z nich lze dovodit stěžovatelem namítanou zásadní vadu předchozích správních řízení, tedy to, že daňové řízení bylo vedeno společně se stěžovatelem také se třetí osobou. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě zopakoval argumenty předestřené již v kasační stížnosti, totiž že krajský soud provedl pouze důkazy úzce se vážící k napadeným rozhodnutím správce daně, aniž by zohlednil další důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost celého daňového řízení. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti. Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To platí též v případě, kdy obecný soud některý z navrhovaných důkazů neprovede, avšak v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí důvody, které jej k odmítnutí důkazu vedly. V daném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že identickými námitkami stěžovatele vůči oběma rozsudkům Krajského soudu v Brně se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud při provádění důkazů nepochybil a že jeho rozhodnutí nejsou nesrozumitelná či nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když důkazy navržené stěžovatelem považoval za nepodstatné, a nad rozsah toho se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele stran vedení daňového řízení s další osobou (č.l. 74). Ústavní soud považuje v tomto směru odůvodnění Nejvyššího správního soudu za dostatečné a neshledal důvodu, proč skutečnosti uváděné v rozsudku Nejvyššího správního soudu opakovat také ve svém rozhodnutí, resp. totožné námitky vznesené ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu znovu vypořádávat. Ústavní soud proto neshledal porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2008 Vojen Güttler předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.