I.ÚS 3513/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Ilony Urbanové, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1945/2025-423 ze dne 24. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 35/2024-393 ze dne 5. 12. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 26 C 65/2018-333 ze dne 27. 9. 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 26 C 65/2018-368 ze dne 17. 10. 2024 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a 1) Římskokatolické farnosti Mníšek u Liberce, sídlem Fučíkova 637, Raspenava, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11, Praha, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka měla v minulosti restituční nároky, jejichž uspokojení se soudně domáhala na právním předchůdci druhé vedlejší účastnice, Pozemkovém fondu České republiky (Pozemkový fond). Na základně pravomocného rozhodnutí okresního soudu z roku 2013 převedla druhá vedlejší účastnice do vlastnictví stěžovatelky bezúplatně mj. sporný pozemek v katastrálním území Mníšek u Liberce. Následně se první vedlejší účastnice žalobou proti stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici domáhala určení, že vlastnicí sporného pozemku je nadále Česká republika, neboť měla za to, že k uzavření smlouvy mezi žalovanými došlo v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 13 zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ZMV), a tato kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná. Obecné soudy žalobě vyhověly. Stěžovatelka nyní ve své ústavní stížnosti požaduje zrušení všech tří rozhodnutí obecných soudů v této věci. Tvrdí porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

I. Shrnutí předchozího řízení

2. Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem určil, že vlastnicí pozemku parc. č. X v katastrálním území Mníšek u Liberce (sporný pozemek) je Česká republika (výrok I.), dále rozhodl, že ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi první a druhou vedlejší účastnicí je druhá vedlejší účastnice povinna zaplatit první vedlejší účastnici na nákladech řízení 214 671 Kč (výrok III.).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III. jej změnil tak, že druhá vedlejší účastnice je povinna zaplatit první vedlejší účastnici na nákladech řízení 107 335,50 Kč (výrok II. napadeného rozsudku odvolacího soudu), současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV. napadeného rozsudku odvolacího soudu).

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Korigoval závěry krajského soudu ohledně aktivní legitimace první vedlejší účastnice. Dovodil, že první vedlejší účastnice je ve sporu aktivně věcně legitimována a v úspěšném uplatnění nároku jí nemůže bránit nedostatek naléhavého právního zájmu, domáhá-li se ve smyslu § 18 odst. 1 ZMV určení vlastnického práva státu k původnímu historickému církevnímu majetku, který přešel do vlastnictví třetí osoby na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle (týkajícího se vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona o půdě), jenž nabyl právní moci již za účinnosti ZMV, a to v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 13 odst. 1, 2 ZMV.

5. Z průběhu řízení před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka své restituční nároky z postoupených pohledávek získávala za účelem rozšíření svého zemědělského hospodaření. Druhá vedlejší účastnice převedla sporný pozemek na stěžovatelku Smlouvou o převodu pozemků č. 5PR13/41 ze dne 17. 4. 2013 na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 281/2005-477 ze dne 21. 11. 2012, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2013. Článek IV. smlouvy u jednotlivých převáděných pozemků uváděl případná omezení (nejčastěji pronájem pozemků). Ohledně sporného pozemku nebylo v tomto smyslu uvedeno žádné omezení.

6. Soudy rovněž vyšly ze zjištění, že Česká republika sporný pozemek získala na základě rozhodnutí Jednotného národního výboru v Liberci o výkupu půdy ze dne 22. 11. 1949. Tímto rozhodnutím podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, vykoupil Jednotný národní výbor od právního předchůdce první vedlejší účastnice - Katolické fary v Mníšku - pozemky v celkové výměře 9,4940 ha, a to včetně sporného pozemku. Dne 31. 8. 1995 Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Liberec, zaslal katastrálnímu úřadu návrh na provedení záznamu práv k nemovitostem, dle něhož nemovitosti vlastněné státem, Státním statkem Liberec n. p., budou mít nadále jako vlastníka Českou republiku - Pozemkový fond ČR. Dne 4. 12. 2013 první vedlejší účastnice doručila Státnímu pozemkovému úřadu výzvu k vydání majetku podle ZMV zahrnující i sporný pozemek. Ten byl ovšem v té době již ve vlastnictví stěžovatelky. První vedlejší účastnice se proto následnou žalobou podle § 18 odst. 1 ZMV domáhala určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice ke spornému pozemku. Měla za to, že pravomocným rozhodnutím o vydání sporného pozemku stěžovatelce došlo k porušení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (o půdě).

7. Obecné soudy v řízení potvrdily aktivní legitimaci druhé vedlejší účastnice. Dále se zabývaly tím, zda v daném případě nebyly dány mimořádné okolnosti pro prolomení omezovací funkce blokačních ustanovení, s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nakonec však uzavřely, že v individuálních skutkových poměrech této věci mimořádné okolnosti vyžadované judikaturou nenastaly a žalobě první vedlejší účastnice tak vyhověly.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů. Je přesvědčena, že došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví včetně garance, že vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dále namítá porušení svého práva na svobodné podnikání a na spravedlivý proces. Konečně se domnívá, že soudy v její věci porušily povinnost uplatňovat státní moc jen v případech stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatelka ve svém návrhu upozorňuje, že byla vlastnicí restitučních nároků, jež pořídila za účelem rozšíření rodinné zemědělské farmy zaměřené na prvovýrobu. S ohledem na dlouhodobou liknavost a libovůli druhé vedlejší účastnice při vydávání náhradních pozemků se stěžovatelka domáhala vydání konkrétních pozemků k zemědělské prvovýrobě v soudním řízení. Na základě pravomocného rozsudku okresního soudu, jímž bylo její žalobě vyhověno, potom uzavřela s druhou vedlejší účastnicí smlouvu o převodu pozemků a takto nabyla také sporný pozemek. Nyní bylo soudy na základě žaloby první vedlejší účastnice určeno, že vlastníkem sporného pozemku je opět Česká republika. Dochází tedy ke kolizi dvou restitučních nároků. Přitom má platit zásada, že restituční předpisy je třeba vykládat vstřícně vůči oprávněným osobám (pozn. Ústavního soudu: zásada in favorem restitutionis).

9. Oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů v nynější věci není pouze první vedlejší účastnice, ale taktéž stěžovatelka. Ta upozorňuje, že pozemek nabyla prokazatelně v dobré víře na základě pravomocného rozhodnutí soudu a do vzniklé situace se nedostala vlastní vinou. Nadřazenost církve nad stěžovatelkou nelze akceptovat, platí-li premisa o rovnosti adresátů právních norem. Restituce napravuje historickou křivdu, avšak výsledkem restituce nemá být vytvoření křivdy nové, přičemž odkazuje na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 (navazujícího na nález sp. zn. I. ÚS 2166/10). S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2941/17 stěžovatelka dodává, že účelu blokace církevního majetku lze dosáhnout i jinými prostředky, mezi kterými Ústavní soud uvedl kromě restituce naturální i restituci relutární, resp. kombinaci obou těchto prostředků. Podle závěrů učiněných v nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17 i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 je podle stěžovatelky v podobných případech třeba zvažovat, zdali je namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, ovšem za striktního předpokladu jeho dobré víry. Stěžovatelka rovněž připomněla názor Evropského soudu pro lidská práva, že "rizika plynoucí z pochybení státních orgánů musí nést stát a tyto omyly nelze napravovat na úkor dotčených jednotlivců, zejména pokud není v sázce žádný jiný protichůdný soukromý zájem (...). Stěžovatelka, která jednala (...) v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, by neměla být postihována za přehlédnutí správních orgánů." (rozsudek ESLP ve věci Žáková proti České republice ze dne 3. 10. 2013, č. 2000/09, § 93). Dle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je tedy třeba se zabývat osobou nabyvatele, jeho vztahem k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod. (nález sp. zn. III. ÚS 2532/17), a také osobou potenciálního nabyvatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4343/2017) a tím, zda je pro ni pozemek využitelný.

10. Stěžovatelka má za to, že v řízení před obecnými soudy obsáhle prokázala, že sporný pozemek využívá k zemědělským účelům. Důsledkem napadených rozhodnutí je, že na sporném pozemku nemůže provozovat zemědělskou činnost, vzniká ušlý zisk a je omezováno její podnikání. Dochází ke zmenšení jejího majetku, protože hodnota sporného pozemku je dnes významně vyšší než hodnota restitučního nároku, za nějž byl tento pozemek vydán. Pro provoz její farmy je pozemek zásadní. Jeho ztráta by znemožnila budoucí navyšování možného počtu chovaných kusů hospodářských zvířat a s tím rovněž navýšení příjmů z podnikání. Stěžovatelka také upozorňuje, že neexistuje jiný takto velký pozemek ani jiný soubor pozemků navazující na objekty rodinné farmy a dostupný pro chovaná hospodářská zvířata, která je nutné každodenním zaháněním do stájí chránit před vlky. Pakliže rozhodnutí obecných soudů obstojí, bude stěžovatelka nucena se složitě a nezaviněně domáhat náhrady jí způsobené újmy vůči státu.

11. Naopak ve vztahu k nároku první vedlejší účastnice stěžovatelka zpochybňuje, že by sporný pozemek dokázala využít pro svou činnost. Nesouhlasí s obecnými soudy v tom, že jí i po odnětí sporného pozemku zůstane zachován majetkový nárok na vydání pozemku nebo na jeho finanční ekvivalent, zatímco první vedlejší účastnice jiný nárok nemá. Podle názoru stěžovatelky totiž jako kompenzace pro obdobné případy slouží církvi římskokatolické finanční náhrada dle § 15 písm. g) ZMV. Uzavírá, že napadená rozhodnutí narušují její důvěru ve stát, soudy a jejich pravomocná rozhodnutí. Řetězením křivd vůči restituentům a upřednostněním silného, bohatého a paušálně odškodněného restituenta před slabší stěžovatelkou-zemědělcem, je podle jejího názoru upřednostněním formalismu před zdravým rozumem.

III. Posouzení věci Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud ovšem není povolán rušit, co již bylo změněno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7). Není tedy příslušný k projednání nynějšího návrhu v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. Tento výrok o nákladech řízení mezi vedlejšími účastnicemi se jí navíc bezprostředně nedotýká. K projednání návrhu stěžovatelky ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud příslušný je.

13. Ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud předně upozorňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti.

15. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s postupem obecných soudů, které upřednostnily restituční nárok první vedlejší účastnice před jejím vlastním nárokem. Právě to stěžovatelka považuje za rozporné se svými základními právy.

16. Jak plyne z rekapitulace předchozího řízení (viz bod 6), obecné soudy v napadených rozhodnutích musely řešit existenci dvou konkurujících si restitučních nároků. Na straně jedné je nárok stěžovatelky, která sporný pozemek v roce 2013 získala smlouvou o převodu uzavřenou na základě rozsudku okresního soudu z roku 2012. Na straně druhé je nárok první vedlejší účastnice, jejíž právní předchůdkyni pozemek patřil předtím, než se dostal do vlastnictví státu v roce 1949. Obecné soudy v tomto konfliktu vyšly z toho, že sporný pozemek neměl být stěžovatelce v dřívějším soudním řízení vydán ani neměl být předmětem jakékoliv majetkoprávní operace z důvodu vypořádání budoucích restitučních nároků církve pro existenci tzv. blokačních ustanovení. Obecné soudy považovaly oba restituční nároky za legitimní, nakonec však daly přednost restitučnímu nároku první vedlejší účastnice jakožto původní vlastnice pozemku, zatímco pro stěžovatelku podle obecných soudů pozemek představoval náhradní plnění a může být uspokojena vydáním jiných pozemků.

17. Ústavní soud se již v minulosti zabýval tzv. blokačním ustanovením ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, kde dospěl k závěru, že se jedná o ústavně konformní právní úpravu. Právní jednání v rozporu s § 13 odst. 1 ZMV je stiženo absolutní neplatností (srov. § 13 odst. 2 ZMV). Proto obstojí východisko obecných soudů o nemožnosti vydat stěžovatelce pozemek v prvním soudním řízení skončeném v roce 2012.

18. Namítá-li stěžovatelka, že nelze pro rozpor s principem proporcionality akceptovat nadřazenost nároku první vedlejší účastnice, Ústavní soud připomíná svou rozhodovací praxi také k § 29 zákona o půdě, v níž dospěl k závěru, že "vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz, jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen jeho převodem na třetí osobu" (nález sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 36, shodně např. nález sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 21). Ústavní soud tedy konstatuje, že prioritu nároku církevní právnické osoby před nároky oprávněných osob na vydání náhradního zemědělského pozemku nelze bez dalšího považovat za protiústavní. Ještě podstatnější pro nynější věc je ale to, že obecné soudy nezpochybnily ani nárok stěžovatelky. Naopak posuzovaly, zda zmírnění či odstranění majetkové křivdy jednoho restituujícího subjektu nebude vykoupeno a vykompenzováno způsobením majetkové křivdy jiné osobě, která je rovněž restituentem (bod 7 napadeného rozsudku okresního soudu).

19. To je přitom v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, který vyžaduje vzájemně si konkurující restituční nároky vždy porovnat, přičemž připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založených uvedenými zákonnými blokačními ustanoveními (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2640/17), jak správně zdůraznily také obecné soudy (srov. bod 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a jak ostatně rovněž správně upozornila také stěžovatelka ve svém návrhu. Pro ospravedlnění prolomení účinku blokačních ustanovení je nutno vyžadovat mimořádné okolnosti, a to tím spíše, že stěžovatelce jako předchozí vlastnici zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jejího práva, ať už vydáním jiného pozemku, či finančním ekvivalentem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 349/17 bod 17). Mezi konkrétní okolnosti, které je nutno posoudit, potom patří např. osoba nabyvatele, jeho vztah k nabytému majetku, předchozí délka užívání, dopad pozbytí majetku apod. (nález sp. zn. III. ÚS 2532/17).

20. Podle Ústavního soudu je třeba přisvědčit obecným soudům, že v nynější věci mimořádné okolnosti nenastaly. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky podrobně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů obecnými soudy nemá v nynější věci ústavněprávně relevantní rozměr. V řízení před obecnými soudy byl zvažován význam pozemku pro stěžovatelku na straně jedné a pro první vedlejší účastnici na straně druhé. Nezpochybnily, že stěžovatelka pozemek řádně využívá k provozování zemědělské výroby, shledaly však, že jde jen o nepatrný zlomek z jejího celkového majetku, že ztráta tohoto pozemku stěžovatelce neznemožní další podnikání a že není vyloučeno, že jí bude pozemek propachtován (viz zejm. body 46 až 48 napadeného rozsudku krajského soudu a body 8 až 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

21. Zjevně neopodstatněné jsou konečně stížnostní námitky, že by první vedlejší účastnice nedokázala pozemek využít pro svou činnost a že pro podobné případy je zde finanční náhrada dle § 15 písm. g) ZMV. Také tyto námitky již přesvědčivě vypořádaly obecné soudy (viz body 48 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

22. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu