I.ÚS 3561/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Therapharm, a. s., sídlem Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, se sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 133/2025-51 ze dne 2. 10. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 41 Af 8/2024-136 ze dne 30. 5. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozhodnutím správních soudů. Ta se týkají dvou okruhů problémů, byť s ohledem na jejich provázanost o nich rozhodovaly již Krajský soud v Praze a posléze i Nejvyšší správní soud v jednom řízení.

2. Stěžovatelce byl jednak správcem daně vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně. Toho se měla dopustit tím, že ve stanovené lhůtě nevrátila Ministerstvu průmyslu a obchodu finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o poskytnutí účelové podpory na řešení projektu, a to poté, co ministerstvo od této smlouvy odstoupilo. Důvodem odstoupení bylo v prvé řadě to, že stěžovatelka nedoložila roční zprávu za rok 2021 a neinformovala ministerstvo o nemožnosti plnit podmínky smlouvy. Kromě toho mělo ministerstvo pochybnosti o průběhu realizace projektu a tvrdilo, že mu stěžovatelka poskytla nepravdivé informace o svých zaměstnancích.

3. Vedle toho správce daně zrušil registraci stěžovatelky k dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka poté podala návrh na obnovu řízení, v němž především namítala, že v řízení o zrušení registrace nebyla řádně zastoupena, protože generální plnou moc udělenou Mgr. Jiřímu Maškovi, advokátovi, předtím odvolala. Jediný člen představenstva stěžovatelky byl navíc vzat do vazby a za stěžovatelku nemohl jednat. Proto měl být stěžovatelce podle jejího názoru ustanoven zástupce. Takto formulovaný návrh na obnovu řízení však správce daně zamítl.

4. V obou liniích - tj. jak ve vztahu k odvodu za porušení rozpočtové kázně (včetně později vyměřeného penále), tak ve vztahu ke zrušení registrace k dani z přidané hodnoty - se stěžovatelka nejprve bránila odvoláním. Obě odvolaní však byla vedlejší účastnicí zamítnuta, a proto stěžovatelka podala správní žaloby. Ty Krajský soud v Praze (dále i jen "krajský soud") spojil ke společnému řízení a napadeným rozsudkem je zamítl.

5. Klíčovou otázkou v řízení před krajským soudem (a posléze i Nejvyšším správním soudem) bylo to, zda daňové orgány pochybily, pokud šlo o jednání se stěžovatelkou, resp. o doručování. Jednaly totiž s advokátem Mgr. Jiřím Maškem jako s jejím zástupcem a doručovaly mu veškeré písemnosti až do 12. 6. 2023, kdy správce daně obdržel jeho oznámení o ukončení zastoupení. Stěžovatelka argumentovala, že nemohla plnit povinnosti, jejichž nesplnění jí ministerstvo jako poskytovatel dotace vytýkalo, právě protože s ní nebylo řádně jednáno. Tvrdila, že generální plnou moc Mgr. Jiřímu Maškovi odvolala již dříve, toto odvolání odeslala správci daně a má za to, že nelze bez dalšího převzít tvrzení správce daně (resp. důkaz výpisem z interní databáze), že takové podání neobdržel.

6. Krajský soud dospěl k závěru, že Mgr. Jiří Mašek zastupoval stěžovatelku na základě generální plné moci, která byla účinná pro všechna řízení, která vedl správce daně - včetně řízení o odvodu. Stěžovatelka přitom podle krajského soudu neprokázala, že by plnou moc odvolala dříve. Pokud by přitom chtěla dosáhnout toho, aby již daňové orgány s Mgr. Jiřím Maškem jako generálním zmocněncem nejednaly, bylo její povinností odvolání plné moci správci daně účinně oznámit, resp. doručit. Protože stěžovatelka měla řádného zmocněnce po celou dobu, kdy byl jediný člen jejího statutárního orgánu ve vazbě, nebyly podle krajského soudu naplněny ani podmínky pro ustanovení zástupce podle daňového řádu. Konečně krajský soud konstatoval, že vzetí do vazby pouze fakticky komplikovalo výkon působnosti člena statutárního orgánu, nic ovšem neměnilo na jeho procesní způsobilosti. Za stěžovatelku tak jednat stále mohl.

7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se způsobem, jakým krajský soud posoudil námitky stěžovatelky, a kasační stížnost proto zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a specificky i rovnost účastníků v řízení před soudem (ČI. 37 odst. 3 Listiny).

9. Její námitky se týkají zejména toho, jakým způsobem správní soudy vyhodnotily otázku jednání za stěžovatelku, resp. jejího zastupování v řízení před správcem daně. Tyto námitky se prakticky překrývají s argumenty, které stěžovatelka uplatnila opakovaně v řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem. Stručně řečeno má stěžovatelka za to, že s ní nebylo řádně jednáno a že celé řízení před správcem daně bylo stiženo zásadními vadami, které správní soudy nenapravily.

10. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti právní konstrukci, podle níž správce daně nemá povinnost požadovat prokázání oprávnění jednat jménem právnické osoby v situaci, kdy vede nové řízení, přičemž v rámci předchozího existovala osoba, která se prokázala generální plnou mocí. Podle stěžovatelky je naopak v souladu se zákonem i s principy dobré správy pouze takový postup, při němž správní orgán v rámci nového řízení existenci zmocnění vždy znovu prověří.

11. Dále stěžovatelka zpochybňuje i skutková zjištění, o něž se daňové orgány a posléze i správní soudy opřely. Stěžovatelka tvrdí - stejně jako tvrdila v předchozích fázích řízení - že správce daně o výpovědi generální plné moci informovala, a to doporučeným dopisem, který její statutární zástupce předal Vězeňské službě, když se nacházel ve výkonu vazby.

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

15. Správní soudy svá rozhodnutí opřely o konstrukci, kterou by tváří v tvář stěžovatelčiným námitkám bylo možno označit za neudržitelnou v zásadě ze dvou důvodů. Buď by musel být (právně) neakceptovatelný jejich závěr, že správce daně může v novém řízení bez dalšího jednat se zmocněncem právnické osoby, který se dříve se prokázal generální plnou mocí (ledaže by ovšem odvolání této plné moci bylo správci daně účinně oznámeno).

16. Druhým důvodem pro zásah Ústavního soudu by pak mohlo být to, že správní soudy nesprávně vyhodnotily okamžik odvolání plné moci, resp. jeho oznámení správci daně. To by mohlo mít příčiny skutkové (tj. správní soudy nesprávně vyhodnotily problém doručení zásilky správci daně) či právní (pokud by Ústavní soud akceptoval argument stěžovatelky, že předáním dopisu Vězeňské službě jako složce státu dochází automaticky k doručení každé jiné složce státu či státnímu orgánu). Jelikož však Ústavní soud nezkoumá zákonnost napadených rozhodnutí, nýbrž jejich ústavní konformitu, musely by se správní soudy při posuzování těchto otázek dopustit některého z kvalifikovaných pochybení, která Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát specifikoval. Jednou z takových situací možného zásahu Ústavního soudu je extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2643/22 ze dne 22. 11. 2022, bod 12).

17. Ústavní soud však neshledal důvod ke svému zásahu z žádného z naznačených důvodů. Konstrukce, podle níž správce daně může v novém řízení bez dalšího jednat se zmocněncem právnické osoby, který se dříve prokázal generální plnou mocí, byla použita již v dřívější judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. již rozsudek č. j. 10 Afs 127/2016-34 ze dne 3. 8. 2017). V poslední době se pak jedná např. o rozsudek NSS č. j. 4 Afs 228/2024-35 ze dne 23. 4. 2025, jehož ústavní konformitu nezpochybnil posléze ani Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1853/25 ze dne 26. 8. 2025). Ústavní soud považuje právní závěry správních soudů vztahující se k této otázce za přesvědčivé, řádně odůvodněné a pro stěžovatelku s ohledem na existenci dřívější judikatury též předvídatelné.

18. Důvod pro svůj zásah neshledal Ústavní soud ani ve vztahu k otázce doručení odvolání plné moci. V prvé řadě považuje za ústavně konformní právní názor správních soudů, podle něhož odvolání plné moci bude platně učiněné, jen pokud správnímu orgánu skutečně dojde. Argumenty Nejvyššího správního soudu, proč nepostačuje předání Vězeňské službě (jiná složka státu) či České poště (s níž vstupuje odesílatel toliko do soukromoprávního vztahu), jsou v napadeném rozsudku přesvědčivě formulovány, a proto na ně ve zbytku Ústavní soud odkazuje (srov. bod 22 napadeného rozsudku).

19. Kvalifikované pochybení konečně Ústavní soud neshledal, ani pokud jde o zjišťování skutkového stavu. Správní soudy se otázkou doručení odvolání plné moci řádně zabývaly a své skutkové závěry dostatečně odůvodnily. Nejvyšší správní soud uznal, že skutkový závěr o nedoručení odvolání (v době, kterou stěžovatelka tvrdí) nelze konstatoval s absolutní jistotou, nýbrž pouze s určitou pravděpodobností. I s odkazem na dokazování doplněné krajským soud (bod 64 rozsudku krajského soudu) však měly soudy obou stupňů za nanejvýš pravděpodobné, že správce daně odvolání plné moci skutečně neobdržel. Břemeno prokázání obsahu zásilky přitom tíží stěžovatelku jakožto odesílatele. Naznačené skutkové závěry správních soudů nejsou dle Ústavního soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, stejně jako jsou ústavně konformní jejich závěry, že břemeno prokázání obsahu zásilky tíží odesílatele a že k závěru o nedoručení zásilky postačuje určitá míra pravděpodobnosti.

20. Jednání se stěžovatelkou, resp. s jejím zmocněncem, v průběhu řízení před správcem daně bylo tudíž souladné s principy plynoucími z Listiny i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní soudy poskytly Listinou požadovanou ochranu právům stěžovatelky. Ústavní soud tudíž uzavírá, že správní soudy svými napadenými rozhodnutími neporušily žádné z jejích tvrzených základních práv. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu