I.ÚS 3564/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2321/2020-138 ze dne 30. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatelky vedeno proti vedlejší účastnici řízení o zaplacení částky 1 114 410 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za vynaložené náklady na opravu drážního vozidla a mimořádné výkony strojvedoucích v souvislosti se střetem vlaku stěžovatelky se spadlými stromy na železniční trati, provozované vedlejší účastnicí, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") bylo dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 11 Co 256/2019-105 ze dne 13. 11. 2019 odmítnuto jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu se odvolací soud při svém právním posouzení u první stěžovatelkou formulované právní otázky (právní posouzení příčinné souvislosti) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; u druhé, podle stěžovatelky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky (je-li provoz železnice činností zvlášť nebezpečnou ve smyslu § 2925 o. z.), pak dovolací soud dospěl k závěru, že na ní posouzení odvolacího soudu nestojí.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví zaručeným čl. 11 odst. 1 Listiny a právem na svobodné podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V dalším textu stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, aprobovaný soudem dovolacím, podle kterého je vznik tvrzené škody důsledkem neodvratitelné události, tzv. kvalifikované náhody (vis maior), za kterou nikdo nenese odpovědnost. V daném posouzení spatřuje stěžovatelka rovněž nesprávně vyhodnocený střet práva na životní prostředí a práva na život - ochrana života a zdraví má být podle stěžovatelky přednější než ochrana potenciálně nebezpečných stromů rostoucích v blízkosti dráhy. Podle přesvědčení stěžovatelky je právní závěr o neexistenci viníka vzniku škody neudržitelný, vedlejší účastnice je provozovatelem železnice, a nese tudíž odpovědnost za její řádný provoz. Škoda podle stěžovatelky vznikla v důsledku liknavosti vedlejší účastnice při organizaci drážního provozu (porušením povinnosti zajištění jeho bezpečnosti a plynulosti).

3. Ústavní soud se seznámil s obsahem podání stěžovatelky i napadeného usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

4. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní relevanci, neboť je pouhou polemikou s řádně odůvodněnými právními závěry obecných soudů (v řízení zjištěný skutkový stav stěžovatelka nerozporuje). Ústavní soud však - na rozdíl od Nejvyššího soudu - není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže obecné soudy nepřisvědčí tvrzením stěžovatele, posoudí rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodní, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu za dané situace nepřípustná.

5. Stěžovatelka zpochybňuje především právní závěr o příčinné souvislosti při vzniku škody, kterou - na rozdíl od soudů - nespatřuje v neodvratitelné přírodní události, nýbrž v protiprávním chování vedlejší účastnice. Nejvyšší soud nicméně dospěl k odůvodněnému závěru, že v tomto ohledu vyřešil odvolací soud zmíněnou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Odůvodnění Nejvyššího soudu se přitom Ústavnímu soudu nejeví jako nelogické, nesrozumitelné, svévolné, či jinak vybočující z požadavků náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí. Jak je patrno z rekapitulovaného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelka měla možnost všechny nyní opakované námitky vznést před obecnými soudy, a této možnosti také využila; prostor k vyjádření a přednesení svého stanoviska jí v řízení před obecnými soudy upřen nebyl. Skutečnost, že argumentaci stěžovatelky (odůvodněně) nepřisvědčily, porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nezpůsobuje.

6. Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelkou vytučněné citace judikatury dovolacího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, neboť na rozdíl od citovaných úryvku stěžovatelka nenamítá, že by odvolací soud učinil na základě provedeného dokazování nesprávná či neúplná skutková zjištění a z nich špatný právní závěr o existenci příčinné souvislosti vzniku škody. Stěžovatelka výhradně nesouhlasí s právním závěrem, že z učiněných skutkových zjištění (která nerozporuje) nelze dovodit příčinnou souvislost zakládající odpovědnost vedlejší účastnice za škodu (ať už smluvní, či zákonnou). Stěžovatelka doslova uvádí, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje "právě v nijak neodůvodněném odepření přezkumu stěžovatelkou vymezené příčinné souvislosti mezi řízením provozu na dráze vedlejší účastnící a její vlastní újmou". Jelikož je však existence příčinné souvislosti otázkou právní, není její vymezení na stěžovatelce, nýbrž na soudu. Dovolací soud proto nemohl pochybit, nezabýval-li se "právním posouzením" věci stěžovatelkou, které je však odlišné, než k jakému dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím).

7. Z podobného důvodu jsou bezpředmětné i námitky stěžovatelky ohledně porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, které stěžovatelka dovozuje prakticky pouze ze skutečnosti, že nebyla se svou žalobou úspěšná.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu