I.ÚS 3597/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože rozhodnutí nižšího soudu neobsahovalo zjevné porušení ústavních práv. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož může být stížnost odmítnuta bez podrobného přezkumu, pokud je zjevně neopodstatněná. Základní právo na svobodu projevu bylo v daném případě správně omezeno zákonným opatřením kvůli ochraně úředních osob před hrubými urážkami. Ústavní soud nepřebírá kontrolu nad hodnocením skutkového stavu nebo výkladem práva prováděným obecnými soudy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Hausenblase, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem 1. Máje 535, 460 02 Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. října. 2013, sp. zn. 0 Nt 911/2013, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 7. října 2013 sp. zn. 0 Nt 911/2013 pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku, z něhož vyplynulo následující: Okresní soud ve Frýdku Místku zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 18. září 2013, sp. zn. 1 ZN 5167/2012. Okresní soud konstatoval, že udělení pořádkové pokuty dle § 66 odst. 1 trestního řádu stěžovateli ve výši 5000,- Kč státním zástupcem bylo opodstatněné vzhledem k množství a intenzitě dehonestujících až vulgárních výroků použitých stěžovatelem ve své žádosti z 31. července. 2013 na adresu dozorujícího státního zástupce. Dále Okresní soud sdělil, že dle kontextu celého podání je nesporné, že tyto výroku byly použity na adresu státního zástupce i když ten se při komunikaci se stěžovatelem vyjadřoval vždy věcně a s patřičnou mírou úcty. Okresní soud se dále zabýval výší pokuty, která dle jeho názoru nebyla příliš vysoká s ohledem na produktivní věk stěžovatele a jeho postavení ve společnosti SHELDON a.s., takže opravdu působila výchovně. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje, že jednání, kterého se, nelze považovat za hrubé a urážlivé. Jelikož dané jednání nedosahovalo míry intenzity, aby mohlo být považováno za hrubé. A dále, že institut pořádkové pokuty, by měl sloužit především ke hladkému průběhu řízení. Dále se stěžovatel domnívá, že by v rozhodnutí měl být zohledněn též pocit křivdy stěžovatelů a státních zástupců. Stěžovatel také namítá, že orgány veřejné moci by měly mít větší míru ohleduplnosti a tolerance vůči výrokům na jejich adresu, než je tomu u jednotlivých občanů. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je zřejmé, že se námitkou definice hrubé urážky dostatečně zabýval, přičemž shledal, že daný výklad nelze vyložit a aplikovat ve prospěch argumentace stěžovatele (str. 2 usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nt 911/2013). Je možno se opřít o meze základního práva obsažené v čl. 17 odst. 4 Listiny, z nichž plyne, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2966/07 Ústavní soud uvedl, že za hrubě urážlivé podání lze podle § 53 odst. 1 o. s. ř. udělit pořádkovou pokutu. Jedná se o zákonné omezení svobody projevu účastníků, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska vyjadřovali věcně a bez hrubě urážlivého kontextu. Toto odůvodnění se dá analogicky přenést na předložený případ, kdy pořádková pokuta sloužila k zajištění pořádku a nejednalo se zde o svévoli státního orgánu nebo soudu, jelikož dané jednání bylo nepochybně a jednoznačně prokázáno. V dané věci se tedy zjevně nejedná o exces veřejné moci a závěry soudu jsou dostatečně odůvodněny. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.