I.ÚS 36/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala příkazu k odnětí věci vydaného policí. Soud se opřel o zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, podle níž je její přípustnost omezena na případy, kdy jiné procesní prostředky nejsou dostupné. Stěžovatel měl k dispozici právní prostředky v rámci trestního řízení, včetně dozoru státního zástupce nad zákonností přípravného řízení. Proto soud návrh nezpracoval, protože by jeho zásah předčasně ovlivnil výsledek trestního řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. ledna 2013 věci navrhovatele O. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 27, 128 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti příkazu k odnětí věci vydanému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ústí nad Labem, dne 9. listopadu 2012 č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel, s poukazem na podrobně rozvedené námitky, domáhal zrušení v záhlaví označeného příkazu policejního orgánu k odnětí věci. Tvrdil, že vydáním tohoto příkazu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (dostupném na stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Zdůraznil, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti). V návaznosti na uvedené nutno poukázat na procesní prostředek, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), totiž na dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, jemuž takto primárně zabývat se námitkami stěžovatele přísluší (srov. i Šámal. P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 613, s. 1407); dále nad rámec tohoto dostatečného důvodu pro ve výroku tohoto usnesení uvedený závěr i na judikaturu Ústavního soudu (týkající se obdobné problematiky procesní použitelnosti důkazů, resp. zásahu do pravomocně neskončených trestních řízení, kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 1414/07), z níž plyne, že pokud by Ústavní soud vyhověl stěžovatelem konstruovanému návrhovému žádání, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení. Vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a obsahu námitek stěžovatele, nemohl se za tohoto procesního stavu Ústavní soud návrhem věcně zabývat, pročež došlo ve shodě se zákonným příkazem k jeho odmítnutí [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2013 Pavel Holländer soudce zpravodaj