I.ÚS 3611/10
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Dolní Česká 345/32, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 26. 11. 2010, čj. ZT 452/2010 - 16, usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, oddělení obecné kriminality, ze dne 15. 11. 2010, čj. KRPB-27279-24/TČ-2010-061371-HAM, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti Z. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě (dále jen "státní zástupkyně") a usnesení Policie ČR (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 7, 10 odst. 1, 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zmíněná rozhodnutí nejsou, podle stěžovatele, řádně odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná. Navíc, jak uvedl v doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 1. 2011, domovní prohlídka, která se stala jedním z podkladů pro zahájení trestního stíhání, byla nezákonná. Současně požádal, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal mimo jinak stanovené pořadí podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, uvedeným usnesením státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo, podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od roku 2008 do listopadu roku 2010 nutil poškozenou M. K., aby s ním udržovala sexuální poměr, pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií, které s ní nafotografoval. Poškozená se ze strachu pod uvedenou pohrůžkou se stěžovatelem intimně stýkala. Poté, co mu v srpnu 2010 oznámila, že s ním končí, začal ji pronásledovat pomocí vulgárních telefonátů a sms zpráv. Vulgární sms zprávy o poškozené zaslal i jejímu partnerovi, kterému odeslal i mms zprávy s jejími intimními fotografiemi. Jednání stěžovatele vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti je nutno připomenout, že zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustný, případně přinejmenším za nežádoucí. K tvrzení stěžovatele o nezákonnosti příkazu Okresního soudu ve Znojmě k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. Nt 690/2010, a jejího provedení, Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem, který určuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje tak rozsah jeho přezkumu. Z toho důvodu se Ústavní soud v takto určených mezích zabýval usnesením o zahájení trestního stíhání a navazujícím usnesením státní zástupkyně o stížnosti. Proto nezkoumal, a to i s ohledem na níže uvedené, otázku zákonnosti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a jejího provedení, neboť ve vztahu k němu se stěžovatel ničeho nedomáhal (nebyl petitem projednávané ústavní stížností napaden) [§ 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu]. Jde-li konkrétně o usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o procesní rozhodnutí, které, ač s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu konečného rozhodnutí, jež by konečnou platností zasahovala do jeho práv a povinností. K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, včetně podrobného rozboru důkazní situace, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svá procesní práva a námitky, tedy i ty uvedené v ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu se v této souvislosti přísluší otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko až po jeho ukončení, tedy po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád. Tvrzení, že zahájení trestního stíhání postrádá důvodnost a napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu a navazujícího usnesení státní zástupkyně vyplývá, bez jakýchkoli pochybností, že v daném stadiu trestního řízení bylo zahájení trestního stíhání stěžovatele dostatečně odůvodněno. Přitom, jak správně uvedla státní zástupkyně, usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím ve věci. Teprve v průběhu dalšího řízení budou zjišťovány a prováděny další důkazy důležité pro objasnění všech okolností a skutečností. O vině a trestu bude, na podkladě obžaloby, rozhodovat až soud. Jinými slovy, trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem policejního orgánu a státní zástupkyně neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jak již bylo shora uvedeno, bude věcí orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, aby se argumenty a důkazy svědčícími v neprospěch i ve prospěch stěžovatele, včetně zákonnosti či nezákonnosti nařízení a provedení domovní prohlídky, zabývaly a vypořádaly. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, není zcela přiléhavý. Tento nález řešil zejména problematiku příslušnosti státního zastupitelství, které má rozhodovat o stížnosti obviněného policisty proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V projednávané věci napadená usnesení splňují zákonné požadavky na ně kladené, včetně řádného odůvodnění podle § 134 odst. 2 TrŘ. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nezjistil. Proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pro naléhavé projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány žádné důvody.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.