I.ÚS 3616/19
V PLATNOSTI- VS Praha Ncp 608/2019-37
- ÚS I.ÚS 3616/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala určení věcné příslušnosti soudů ve věci o zaplacení částky s příslušenstvím. Stěžovatelka žádala, aby byla věc předána krajskému soudu, protože se jedná o spor vyvolaný konkurzem, a odkazovala na rozhodnutí jiných vrchních soudů. Soud vysvětlil, že rozdílné názory vrchních soudů nejsou předmětem ústavní kontroly, protože sjednocení právní úpravy přísluší Nejvyššímu soudu. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Zikmundové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 608/2019-37 ze dne 12. 9. 2019, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. Ncp 608/2019-37 ze dne 12. 9. 2019 vrchní soud rozhodl o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ vznesené stěžovatelkou jako žalovanou v řízení o zaplacení 119 628 Kč s příslušenstvím, které je vedeno u posledně uvedeného soudu pod sp. zn. 34 C 147/2019. Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou a výrokem konstatoval, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila. V ústavní stížnosti setrvala na názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť jde o spor vyvolaný konkurzem dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. t) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007, a ke správnému posouzení podané žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Uvedenou argumentaci stěžovatelka podpořila odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 181/2019-30 ze dne 15. 8. 2019 a č. j. Ncp 198/2017-234 ze dne 3. 4. 2017, v nichž tento soud dospěl ve skutkově totožných případech k odlišnému závěru, tedy že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. Dále poukázala na vyjádření žalobce (správce konkurzní podstaty), který k vznesené námitce sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním". Stěžovatelka připomenula rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, z něhož dovozovala své postavení konkurzního věřitele. Tyto své teze stěžovatelka pak v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná. Podstata stížnostního návrhu směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Stěžovatelka se přitom dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež ale nejsou předmětem nyní projednávané věci, byť i věcnou příslušnost posuzují odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nikoli Ústavní soud. Z hlediska ústavnosti je podstatné, že Vrchní soud v Praze srozumitelně a logicky vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů, přičemž žádný exces v nich Ústavní soud neshledal. Dlužno dodat, že ve stejném duchu Ústavní soud již rozhodl ve skutkově a právně shodných věcech (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3269/19 ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3595/19 ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3590/19 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3600/19 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3602/19 ze dne 26. 11. 2019 a další). Jelikož právnímu zástupci stěžovatelky jsou tato rozhodnutí Ústavního soudu známa, tak na tomto místě postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat. Ve světle řečeného pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Požadavku stěžovatelky na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.