I.ÚS 3655/19
V PLATNOSTI- KS Plzeň 25 Co 203/2018-212
- OS Klatovy 9 C 266/2016
- NS 33 Cdo 329/2019
- ÚS I.ÚS 3655/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že obecné soudy správně vykládaly § 558 občanského zákoníku a jejich rozhodnutí nevykazovala porušení ústavních práv. Námitka proti rozhodnutí Nejvyššího soudu kvůli překročení šestiměsíční lhůty byla považována za irelevantní, protože tato lhůta byla zrušena novým zákonem. Ústavní soud se nezakročil, protože nebyly prokázány kvalifikované vady v rozhodování nižších soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Svobodové, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem nám. Míru 1077/3, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 329/2019-235 ze dne 26. 8. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 203/2018-212 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 9 C 266/2016-181 ze dne 26. 4. 2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatelce byla rubrikovaným rozsudkem okresního soudu jakožto žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Rozsudkem krajského soudu byl prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá to, že soudní rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu mezi skutkovými a právními závěry, když obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) ohledně uznání dluhu. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že rozhodl v rozporu se svojí ustálenou judikaturou a navíc po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva - aplikace a interpretace § 558 občanského zákoníku - obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodl až po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení § 243c odst. 1 in fine občanského soudního řádu pak Ústavní soud uvádí, že tato lhůta, resp. celá poslední věta citovaného ustanovení byla při novelizaci občanského soudního řádu zrušena zákonem č. 296/2017 Sb. (účinnost od 30. 9. 2017), tedy více jak dva roky před podáním ústavní stížnosti a potažmo i samotného dovolání. Tato námitka je tedy prizmatem ústavního, resp. i podústavního práva zcela irelevantní. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.