I.ÚS 3671/12
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv. Soud se opřel o § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož náhrada nákladů za zastupování nepatří mezi náklady řízení, pokud zástupcem není advokát, notář nebo patentový zástupce. Stěžovatel, který byl zastoupen daňovou poradkyní, neměl nárok na náhradu nákladů za zastupování. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v souladu s právním předpisem a nezasahovalo do práva na ochranu vlastnictví ani spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Jaroměřského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2012, č. j. 16 C 151/2011-46, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2012, která po doplnění splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 16 C 151/2011-46, rozhodl ve výroku I. tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí je povinna stěžovateli zaplatit částku 1 300,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 1 300,- Kč jdoucím od 7. 8. 2011 do zaplacení, a ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 418,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, tudíž stěžovateli vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v soudním řízení zastoupen daňovou poradkyní, která však má postavení obecného zmocněnce, a proto jí s ohledem na ustanovení § 137 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší odměna za zastupování. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 137 odst. 1 občanského soudního řádu dále uvedl, že stěžovateli vznikl nárok na cestovné ve výši 418,- Kč, což byl součet ceny zpáteční jízdenky na trase Liberec - Praha ve výši 370,- Kč a ceny jízdného metrem po Praze ve výši 48,- Kč. V poučení soud prvního stupně uvedl, že podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu není odvolání ve věci přípustné. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že ačkoliv měl plný úspěch ve věci, nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši 9 729,- Kč, ale jen částečná náhrada ve výši 418,- Kč, což má být zásahem do práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel zdůraznil, že se u soudu domáhal částky 1 300,- Kč, avšak v konečném důsledku musel na výdajích vynaložit více, než činila hodnota vlastní pohledávky, a to přesto, že měl ve věci plný úspěch. Takový rozsudek proto považuje za nepřiměřený, nespravedlivý a nedůvodný. Dále uvedl, že by měla být jeho daňové poradkyni přiznána náhrada nákladů řízení, neboť služby poskytovala v rámci svého podnikání. Stěžovatel na závěr uvedl, že se i přes bagatelnost sporu domnívá, že v dané věci došlo k extrémnímu vybočení z ústavnosti, a proto navrhl napadený výrok zrušit. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal. Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž Ústavní soud na jeho straně nezjistil žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv. Tvrzení stěžovatele o tom, že došlo k extrémnímu vybočení z rozhodovací praxe, není ničím podloženo. Stěžovatel konkrétně polemizuje s aplikací ustanovení § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je uvedeno, že odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy. Z toho a contrario vyplývá, že odměna za zastupování poskytnutá zákonným zástupcům, zmocněncům, kteří zastupují účastníky podle § 27, soudem ustanoveným opatrovníkům a zástupcům, nejsou-li jimi advokáti, notáři či patentoví zástupci, nepatří podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu k nákladům řízení, a to ani tehdy, když tímto zástupcem je daňový poradce (srov. DRÁPAL, L., et al. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. ISBN 978-80-7400-107-9. Str. 947). Ke stěžovatelovým argumentům Ústavní soud uvádí, že účelem ustanovení § 137 odst. 2 občanského soudního řádu je ochrana tradičních právnických povolání (zejména advokacie), která se výhradně zaměřují na právní poradenství a na ochranu práv jejich mandantů před soudy a jinými veřejnými orgány. Je důležité připomenout, že výkon těchto povolání je podmíněn členstvím v příslušné profesní komoře, přičemž pro samostatný výkon je třeba splnit zákonné požadavky (např. právnické vzdělání či složení advokátních, event. srovnatelných zkoušek). S tímto členstvím však nejsou spojena jen práva, ale i povinnosti. Jednotliví členové jsou totiž odpovědni za řádný výkon svého povolání a v případě porušení své povinnosti jim hrozí například kárné řízení. Z důvodu, aby advokátní činnost nevykonávaly osoby bez náležitých předpokladů a bez náležité odpovědnosti, přistoupil zákonodárce k několika opatřením, mezi něž patří i omezení přiznávání nákladů řízení. Za takové situace je soud v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán povinností se daným ustanovením řídit a nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení za zastupování. Postupoval-li tedy soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a náhradu nákladů za zastupování daňovou poradkyní nepřiznal, nedošlo z jeho strany k žádnému zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2013 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.