I.ÚS 3682/18
V PLATNOSTI- MS Praha 19 Co 344/2017-477
- NS 28 Cdo 1989/2018
- ÚS I.ÚS 3682/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí na základě porušení základních práv. Soud uznal, že soudy závěry odůvodnily uceleným řetězcem nepřímých důkazů. Závěry nebyly založeny pouze na výkonu správy, ale i na existenci smluv a opatření orgánů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti XAVEROV trade, a.s., se sídlem Lopatecká 223/13, 147 00 Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem, advokátem se sídlem Zlatnická 78/1, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1989/2018-847 ze dne 21. 8. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 344/2017-477 ze dne 29. 11. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 751/2013-398 ze dne 22. 3. 2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé s výjimkou několika dílčích pozemků jako věcně správné potvrdil, ohledně zmíněných několika pozemků rozsudek nalézacího soudu (společně s nákladovým výrokem) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Proti rozhodnutím soudů v rozsahu, v němž bylo zamítnutí žaloby odvolacím soudem potvrzeno, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy v souzené věci nerespektovaly usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000, když k závěru o převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům ze správy Drůbežnictví, n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. dospěly, aniž by byly žalovaným předloženy odpovídající dokumenty o takovém převodu práva hospodaření svědčící, konkrétně dokumenty potvrzující existenci hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu o takovém převodu. Jestliže žalovaný žádný takový dokument k předmětným pozemkům nepředložil, vlastnické právo mu nesvědčí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Soudy se dle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích nedopustily žádného excesu či jiného vážného porušení základních práv stěžovatelky. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka nedodržení judikatury Ústavního soudu, konkrétně závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 ze dne 14. 5. 2002. V té souvislosti je ovšem nutno připomenout, že identickou námitkou stěžovatelky se Ústavní soud zabýval již v minulosti v souvislosti s rozhodováním soudů o stejné žalobě stěžovatelky (resp. její předchůdkyně, obchodní společnosti XAVEROV, a.s.), avšak týkající se jiných pozemků, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 4036/12 ze dne 19. 10. 2012. V té souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že vzpomínané usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 vychází ze skutkově a právně odlišné věci (spor se tehdy týkal přechodu majetku z České republiky do vlastnictví obcí). Dále k tomu poznamenal, že závěry soudů s ním nekolidují, neboť existenci potřebného právního aktu soudy dovodily jinak než z příslušné listiny, a sice "na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů", který svojí přesvědčivostí ústavněprávně obstojí. Ústavní soud k tomu doplnil, že soudy své závěry na "pouhém výkonu správy" nezaložily. Tak je tomu i v nynější věci. Nejvyšší soud v napadeném usnesení ostatně stěžovatelce připomněl, že odvolací soud své závěry nezakládá toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabývá existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů, přihlížeje též k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných norem. Ústavní soud tak neshledal žádný prostor pro odchýlení se od svého dřívějšího postoje. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 23. ledna 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu