I.ÚS 3807/12
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že příkaz k prohlídce jiných prostor byl dostatečně odůvodněn, včetně nálezu o neodkladnosti úkonu. Základní právo na domovní svobodu nebylo porušeno, protože prohlídka byla nezbytná pro zachování důkazů. Místní příslušnost soudu byla správně určena podle příslušnosti státního zástupce.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky MSB Legal, v. o. s., IČ: 26770385, se sídlem Bucharova 1314/8, 158 00 Praha 13, zastoupené JUDr. Romanem Lamkou, advokátem se sídlem Kovářská 488/16, 190 00 Praha 9, o ústavní stížnosti proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 17. srpna 2012 č. j. 37 Nt 676/2012 vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka argumentovala tím, že předmětný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je velmi vágní a neurčitý a obecnému soudu rovněž vytkla, že není oproti zákonnému požadavku odůvodněn co do kvalifikace provedení domovní prohlídky jako úkon neodkladný ve smyslu § 158 odst. 3 písm. i) ve spojení s § 160 odst. 4 trestního řádu. V této souvislosti na podporu svých vývodů o dotčení ústavních práv poukázala na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96, II. ÚS 298/05, I. ÚS 536/06, IV. ÚS 1780/07, I. ÚS 3369/10 a I. ÚS 515/12. Dále stěžovatelka vyslovila názor, že předmětný příkaz nebyl vydán zákonným soudcem, přičemž v souvislosti s dikcí § 26 trestního řádu argumentovala tvrzením, že ačkoliv právní praxe připouští u vyšších státních zastupitelství podání návrhu státním zástupcem u kteréhokoliv okresního soudu v obvodu jeho působnosti, mělo být z důvodu vyloučení libovůle použito kritérium sídla státního zastupitelství (v daném případě Vrchního státního zastupitelství v Praze) podávajícího příslušný návrh. Stěžovatelka v návaznosti na toto tvrzení vznesla otázku, z čeho v daném případě dovodila soudkyně Městského soudu pro Prahu 5 místní příslušnost k vydání příkazu, když je v něm pouze konstatováno, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Z těchto (v návrhu blíže rozvedených) důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud předmětný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků zrušil. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatoval, že i když lze v zásadě připustit, že za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§ 160 odst. 4 trestního řádu) a že jako taková je ex lege přípustná (§ 83 odst. 1 al. 2 trestního řádu), jedná se v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno [srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, II. ÚS 789/06, II. ÚS 474/07 (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 Ústavní soud na tuto judikaturu navázal. Provedl současně její zpřesnění s tím, že pod aspektem kautel plynoucích z ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost obydlí a postulátu seznatelnosti kvalifikace domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu uvedl: "Pokud ... nedošlo dosud k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, již samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním řízení tudíž vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§ 160 odst. 4 trestního řádu) ... Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou, která se nikoliv nevýrazným způsobem již ústavně zaručeného práva ... bezprostředně dotýká." Jinými slovy, vyjádřil názor akceptující dostatečnost odůvodnění příkazu k domovní prohlídce i pro případ, že o neodkladnosti provedené domovní prohlídky specifické okolnosti dané kauzy (v odůvodnění příkazu popsané) zřejmě svědčí. Totéž lze přirozeně vztáhnout i na prohlídku jiných prostor a pozemků. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí se z pohledu relevantního pro tento přístup podává, že obecný soud zrekapituloval příslušný návrh státního zástupce a shrnul svůj postoj tak, že je dáno důvodné podezření, že se v jiných prostorách, jež stěžovatelka užívá, nacházejí věci důležité pro trestní řízení, když se dle návrhu jednalo o materiály jak v listinné, tak elektronické podobě na nosičích dat. V této souvislosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatovala, že se jedná o neodkladný úkon, "neboť provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, až bude zahájeno trestní stíhání, jelikož věci, které mají být při prohlídce nalezeny, by v případě vyčkání zahájení trestního stíhání mohly být odstraněny podezřelým a hrozila by tak ztráta důležitých důkazů". V důsledku toho nelze napadený příkaz k domovní prohlídce připodobnit k situacím posuzovaným v nálezech, jejichž rozhodovacích důvodů se stěžovatelka dovolává; naopak z pohledu ústavněprávního v tomto ohledu dle názoru Ústavního soudu obstojí. K námitce absence zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k vydání napadeného příkazu předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění § 26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (nález sp. zn. III. ÚS 240/97). Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí. Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přitom z mezí ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu, pokud podal příslušný návrh u Obvodního soudu pro Prahu 5, nevykročil. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv neprokázala; proto byl její návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu