I.ÚS 3831/13
V PLATNOSTI- MS Praha 42 T 13/2011
- VS Praha 2 To 60/2012
- NS 7 Tdo 1556/2012
- ÚS I.ÚS 3831/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty určené zákonem. Lhůta začíná po doručení posledního procesního prostředku, kterým je usnesení Nejvyššího soudu, nikoli sdělení ministerstva spravedlnosti. Sdělení o zamítnutí podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona není rozhodnutím, na něž se vztahují principy spravedlivého procesu. Ústavní stížnost byla tedy podána mimo lhůtu a soud ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., právně zastoupené JUDr. Vratislavem Kohoutem, advokátem se sídlem Boleslavská 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 42 T 13/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 2 To 60/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1556/2012 a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky o zamítnutí podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 10. 2013 č. j. 667/2013-OD-SPZ/4, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 17. 12. 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla dle jejího tvrzení porušena v návrhu blíže uvedená základní práva a svobody. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b), c) k § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a následně Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je vinna ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Stěžovatelka podala dne 16. 11. 2012 rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatelka podala dne 15. 7. 2013 podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Sdělením ze dne 16. 10. 2013 byla stěžovatelka informována, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 tr. řádu. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 10. 2013 a, jak sama uvedla v ústavní stížnosti, "od té doby začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti". Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání podané ústavní stížnosti, musel posoudit, zda tato splňuje formální náležitosti kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě. Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávaném případě již právní předpisy neposkytují stěžovatelce žádný prostředek, kterým by mohla brojit proti ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu, neboť podnět k podání stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení § 266 tr. řádu nepředstavuje dle ustálené judikatury Ústavního soudu opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219), usnesení sp. zn. III. ÚS 70/03 ze dne 15. 5. 2003 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§ 266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu. Nadto lze jen pro úplnost poznamenat, že z výše uvedené judikatury mimo jiné vyplývá závěr, dle nějž nelze sdělení o vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona považovat za rozhodnutí, na které by dopadaly principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a proto nemůže být jako takové ani podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozovat již od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 a nikoli, jak se stěžovatelka mylně domnívá, od doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti, a ústavní stížnost byla podána elektronickou cestou až dne 17. 12. 2013, je zjevné, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě. Ve vztahu ke sdělení Ministerstva spravedlnosti pak musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2014 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj