I.ÚS 384/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé napadali normativní právní akt, nikoli rozhodnutí orgánu veřejné moci. Soud uvedl, že fyzická osoba nemá právní účelnost podat ústavní stížnost proti zákonu, pokud nenastala konkrétní skutečnost, jejíž důsledkem je porušení základního práva. Zákonodárská činnost není podle zákona o Ústavním soudu předmětem ústavní stížnosti. Rozhodnutí bylo vydáno bez účastníků a bez ústního jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. K., a V. B., proti ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé uvádějí, že ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se zákonodárce dopustil morálního a mravního pochybení, když rozdělil bojovníky za svobodu na "rovné a rovnější" "ne podle toho jak za osvobození své vlasti bojovali, ale podle toho, kdy se oženili". Citované ustanovení totiž říká, že působnost zákona se vztahuje na vdovy a vdovce po uvedených osobách, "jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji za osvobození a jejichž manžel buď padl nebo kdykoliv později zemřel, stejně tak na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství". Stěžovatelka M. K. je prý vdovou po příslušníkovi československé zahraniční armády J. K., avšak provdala se za něj až v únoru 1946 a nárok na poskytnutí předmětné peněžní částky proto nemá. V závěru stížnosti stěžovatelé vyjadřují svoji naději v to, že zákonodárce přehodnotí svůj vztah k účastníkům odboje za osvobození národa a k jejich manželům, neboť citovanou zákonnou úpravu považují za rozpornou s Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě stěžovatelé nenapadají rozhodnutí vydané v řízení, jehož byli účastníky, nýbrž ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé nenapadají individuální právní akt, nýbrž normativní právní akt (zákon). Přitom podle zákona o Ústavním soudu je výčet subjektů, oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení), proveden taxativním výčtem a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu]. Jinak řečeno, za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost (podobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94; in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 233). Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2001 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj