Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 3857/18

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2019-01-08 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2019:1.US.3857.18.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o bagatelní částku, která nemá zásadní dopad na život stěžovatele. Soud zdůraznil, že není příslušným orgánem pro přezkum běžných soudních rozhodnutí týkajících se skutkového stavu nebo výkladu zákona. Významná porušení ústavních práv a svobod nebyla v případě prokázána. Rozhodnutí bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce dlužníka - VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Afs 194/2018-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 Af 53/2016-58, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2015, č. j. 221813/15/4000-50711-208880, Specializovaný finanční úřad vydal platební výměr na úrok z prodlení ve výši 5.221 Kč na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním u vedlejšího účastníka. Ten dne 17. 5. 2016 vydal rozhodnutí pod č. j. 22029/16/5200-10424-711507, kterým odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou kasační soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl pochybení, jichž se měl správce daně, resp. obecné soudy dopustit. Má přitom za to, že v jeho věci došlo k porušení čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Dále mělo dojít k porušení čl. 2, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo. V projednávaném případě považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že sporná částka 5.221 Kč je částkou bagatelní. Přístup Ústavního soudu k obdobným sporům je značně zdrženlivý, neboť se v zásadě nepředpokládá, že by bagatelní částka mohla mít v životě stěžovatele tak zásadní význam, že by jí mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovými nedostatky však napadená rozhodnutí netrpí. Nutno přiznat, že i ze shora uvedeného jsou stanoveny výjimky, např. v situaci, kdy se jedná o systémové rozhodnutí. To se však netýká právě projednávaného případu. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.