I.ÚS 388/01
V PLATNOSTI- VS Praha 11 To 113/99
- ÚS I.ÚS 388/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána mimo 60denní lhůtu určenou pro její podání. Stěžovatel mylně považoval podnět ke stížnosti pro porušení zákona za poslední zákonný prostředek ochrany práv. Správným posledním prostředkem bylo odvolání, jehož rozhodnutí bylo doručeno v rozhodném období. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a odmítl stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b).
Rubrum
I. ÚS 388/01 Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91. Uvedenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu tří let s vyslovením dohledu. Tohoto trestného činu, podrobně popsaného ve výroku soudu o vině, se dopustil jako velitel bezpečnostního opatření v souvislosti s událostmi dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení citovaných ústavně zakotvených práv, jakož i dalších, blíže neoznačených základních práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. II. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti kladené na ústavní stížnost. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není - li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že jelikož se neztotožnil s rozhodováním soudů obou stupňů, podal v dané věci podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona. V rámci tohoto řízení byl učiněn závěr, že stížnost pro porušení zákona nebude podána. Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a dodává, že v návrhu opakuje v celém rozsahu argumentaci použitou již v podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, když prý pouze skutečnost, že podnětu nebylo vyhověno, je důvodem ústavní stížnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel považuje za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, (od kterého zjevně odvozuje i počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti) sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ), které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 trestního řádu. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§ 72 odst. 2 citovaného zákona) nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo v daném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000 pod sp. zn. 11 To 113/99 a které ostatně sám stěžovatel napadl ústavní stížností. Od data doručení tohoto rozhodnutí, ke kterému došlo podle doručenky v příslušném spisovém materiálu dne 7. 6. 2000, je tedy nutno počítat 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele byla dle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 22. 6. 2001 (Ústavní soud ji obdržel dne 25. 6. 2001), jedná se o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Jelikož stěžovatel, jak shora podrobně vyloženo, mylně považoval za poslední zákonný prostředek k ochraně svých práv podnět ke stížnosti pro porušení zákona, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. listopadu 2002 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.